Waldemar Matuška: Snům ostruhy dát
Michal Bystrov
Dobrovský 2022
Publikace věnovaná životu a písním Waldemara Matušky vyšla v roce nedožitých devadesátin jednoho z nejlepších českých zpěváků. Zasvěcená a objevná kniha mapuje Matuškovy osudy od útlého dětství a přináší nový pohled na jeho poněkud tajemné začátky. Dozvíme se, odkud pocházel, kde trávil mladá léta a jakou spletitou cestou se dostal k angažmá v divadlech Semafor a Rokoko. Projdeme s ním celou tu dlouhou pouť z Košic, kde se narodil, přes Prahu, v níž vyrůstal, až po málo známé období na Karlovarsku, kde se Waldemar Matuška vyučil sklářem. Oživíme dávno zapomenuté roky, během nichž se otrkával v prvních tanečních kapelách. Zlatou érou byla pro charismatického vousáče šedesátá a sedmdesátá léta, kdy spolu s Karlem Gottem kraloval československé populární hudbě. Nová knížka připomíná i jeho mimořádné úspěchy v zahraničí, na které se dosud tak trochu zapomínalo. Matuška postupně dobyl pařížskou Olympii, londýnskou Royal Albert Hall i americký Nashville – a to dávno předtím, než v roce 1986 do USA emigroval. Text doprovází množství fotografií z vyprodaných sálů, divadelních inscenací, v nichž Matuška účinkoval, a filmů, ve kterých zazářil. Knihu doplňují dobové programy, recenze a citace z desítek rozhovorů s Waldemarem i jeho přáteli.
Životní příběh a hvězdná kariéra Waldemara Matušky nabývají v knize SNŮM OSTRUHY DÁT zcela nových rozměrů. Autor Michal Bystrov se na základě podrobného studia materiálu detailně zabývá divadelní, filmovou i hudební dráhou oblíbeného zpěváka, tajemstvími spojenými s jeho původem, neslýchaným zákazem, který ho postihl roku 1964, i důvody Matuškovy senzační emigrace v roce 1986. Ve světle málo známých faktů se Matuškův odchod do USA jeví jako nevyhnutelný krok, k němuž vedly desítky ústrků i hodně velkých křivd. Kniha je také pečlivou rekonstrukcí Matuškových putování po světě – od Indie přes Egypt a Velkou Británii až po několik významných cest do Spojených států mezi lety 1969 a 1983.
Michaela Kováříková / Michal Bystrov, srpen 2022, Knihy Dobrovský
V září vychází vaše nová kniha Waldemar Matuška – Snům ostruhy dát. Jak se vám na knize pracovalo?
Ke každé knížce přistupuju, jako kdyby byla moje první. Vždycky mám obavy, že jsem na sebe vzal příliš velkou zodpovědnost a že na to nestačím. Pokaždé dávám do práce všechno a myslím, že právě to neustálé pochybování mě zachraňuje. Prostě danou věc neumím odbýt, věnuju se jí na sto procent a ono je to pak snad vidět. Taky nesnáším rutinu, psaní mě musí bavit. U této knihy jsem věděl předem, že budu napjatý – a tím pádem je velká šance, že se chytí i čtenář. Objevoval jsem skutečný příběh našeho nejlepšího zpěváka. A měl jsem hned dvojí štěstí. Prvním byl okamžik, kdy o rukopis projevila zájem paní Olga Matušková. Poradila s mnoha detaily, opravila nepřesnosti, řekla mi spoustu nových věcí. Velmi jsem o to stál, dokonce si myslím, že bez ní by taková kniha nemohla vzniknout. Mimochodem, ani slůvkem mi v ničem nebránila, absolutně respektovala mé pojetí, ovšem vždy mi řekla svůj názor. Tím druhým štěstím bylo nalezení určitých dokumentů, sice závažných a neveselých, ale pro správné poskládání Matuškova životaběhu naprosto zásadních. Takže abych to shrnul: celou dobu jsem se bál, ale v závěru jsem získal dojem, že se podařilo vytvořit něco výjimečného. Nikdy předtím o Waldemaru Matuškovi takhle nikdo nepsal. A myslím, že už nebude.
Jak vznikala samotná kniha, můžete popsat proces psaní knihy? Z jakých zdrojů jste čerpal?
Nejdřív tápete v mlze. Zjištujete, že to, co se donekonečna omílá, nejsou z velké části žádná hodnověrná fakta. A že musíte začít znovu od píky, to jest od rodičů, sourozenců, dětství, mládí. Na paměť Waldemarových současníků se nemůžete tak úplně spoléhat, od šedesátých, natož padesátých let už přece jen uběhlo více než půl století. Vyzpovídat – koho? Waldových přátel, myslím takových, kteří by pamatovali jeho začátky, už naživu moc není. Já mám výhodu, že jsem během těch dvou dekád, co se věnuju hudební žurnalistice, s leckým z nich hovořil. Mnohdy i o Matuškovi. Nakonec mi ale přišlo nejrozumnější zahrabat se v archivech a hledat, hledat, hledat… dobové zmínky, zprávy, rozhovory, recenze. Vnímat kontext. Tím to začíná. Čím blíže se dostanete k autentickým zdrojům z tehdejších časů, tím menší je riziko zkreslení. Dalším zdrojem je logicky těch pár publikací, jež kdysi vznikly za Matuškovy přímé účasti. Musel jsem z nich čerpat, a činil jsem tak rád, pečlivě jsem ale vážil každou větu. V případě Waldemara Matušky jsem si totiž v jistém bodě musel položit otázku, proč mi kniha, kterou píšu, stále nedává smysl. Naštěstí se tenhle oříšek – i díky konzultacím s paní Matuškovou – povedlo rozlousknout, a najednou se přede mnou rozvinul úplně jiný, o dost pravdivější příběh. Není to sice ten, který za svého života vyprávěl sám Waldemar, ale troufám si říci, že kdo si knížku přečte celou, pochopí jeho i můj postoj.
Život Waldemara Matušky je fascinující v mnoha směrech, kniha otevírá tajemnou komnatu a čtenáři se poprvé dozví mnoho nových informací. Co osobně vás nejvíce překvapilo či zaujalo?
Neřekl bych, že jde o informace nové. Kdo chtěl, mohl je objevit už dříve. Spíše jsou konečně správně použité a interpretované. I když jistotu nemáte nikdy. Jestli se mi aspoň z osmdesáti procent podařilo přiblížit se pravdě, považuju to za velký úspěch. Něco jsem si nechal pro sebe, respektuju klid mrtvých a přání živých. Nemíním ulehčovat práci bulváru, ať se pídí sami, jestli je to baví. Nicméně poté, co jsem knihu dopsal, dívám se úplně jinak na dobu, kdy Waldemar vyrůstal, i na problematiku jeho pozdějšího odchodu do Ameriky. Vlastně na celou jeho pouť, která mi – přinejmenším v té první fázi – připomíná zběsilý úprk. Myslím si, že abychom Matušku pochopili, musíme vědět, co bylo před Redutou a divadlem Semafor. Léta, kdy se otrkával v zábavovkách mimo Prahu, z něj udělala profesionála mnohem dříve, než se vůbec přidal k Jiřímu Suchému. Taky se snažím pochopit složitý vztah těch dvou. Oba mám rád, oba si zaslouží uznání, ale tenkrát v začátcích Semaforu si myslím trochu neporozuměli. Nemohlo to dopadnout jinak, protože Walda o sobě moc nemluvil, a když, tak pábil – z dobrých důvodů, které v knize rozebírám. Nejvíce mě překvapilo, jaký nečekaný, hluboký rozměr dostane Waldův život, když se na něj podíváte ve světle dochovaných záznamů Státní bezpečnosti. Sledovali ho a systematicky buzerovali s jednoznačným cílem zneužít ho nebo zničit dlouhých třicet let, od roku 1956 do roku 1986. Pokud se tenkrát hodně lidí divilo, že Matuška emigroval, teď už se divit nebudou. O to obdivuhodnější je skutečnost, že estébáci Waldu nikdy nedostali. Že se nezaprodal. Měl ale kolem sebe nevídané množství osob, které se tvářily, že mu pomáhají, a přitom na něj donášely. Upřímně, z toho se mi dělá nevolno. On sám to na ty lidi nikdy neřekl, i když o nich dobře věděl. Leccos to vypovídá o jeho charakteru. Já jsem se rozhodl vypovídat o jeho skrytém smutku, ze kterého jej myslím dostalo až třetí manželství. Matušku přes všechno jeho bonvivánství a společenskou náturu vnímám jako člověka zranitelného a zraňovaného, který o těch křivdách nemluvil, ale měl ohromného pamatováka. Napadá mě verš z písně Boba Dylana, který na něj sedí: „I hurt easy, I just don’t show it, you can hurt someone and not even know it.“
Nová knížka připomíná mimořádné úspěchy Waldemara Matušky v zahraničí, na které se dosud tak trochu zapomínalo. Jak moc jsou tyto úspěchy významné?
Jsou naprosto srovnatelné s mezinárodními úspěchy Karla Gotta. Víte, Gott nebyl jediný, měli jsme tu ještě další hvězdy světového formátu: především Hanu Hegerovou a Martu Kubišovou, jimž byla shodně nabízena angažmá v pařížské Olympii. Bohužel jim bolševik velice brzo a dosti podlými způsoby zatnul tipec. Matuška oslnil publikum nejen v Olympii, ale i v londýnské Royal Albert Hall, kterou roku 1968 doslova zboural. Pět a půl tisíce diváků, nadšené reakce, večer přenášela stanice BBC a v sále vlál transparent AŤ ŽIJE SVOBODA, DUBČEK A MATUŠKA. Za normalizace Matuška se svou kytarou proputoval celý svět: od Německa, Francie a Velké Británie přes Egypt až po Indii, Irák a Kuvajt. O tom se tady ale mluvilo jen tak na půl úst. Další kapitolou jsou Waldovy návštěvy Nashvillu s Kamarády táborových ohňů v sedmdesátých a osmdesátých letech. O těch se samozřejmě ví, málokdo ale zná podrobnosti. Matušku – stejně jako Gotta – pozvala Country Music Association (CMA) do Spojených států celkem čtyřikrát. Waldu však ještě o celých šest roků dříve než jeho pěveckého rivala. Ostatně, v Americe byl poprvé – bez ženy a bez kapely – už v roce 1969. Krajané ho pozvali na ples Moravského kulturního svazu. Matuška Státy poznal a projel křížem krážem dávno předtím, než se tam odstěhoval. Udělal dojem na otce bluegrassu Billa Monroea, znal se s Brendou Lee, Kennym Rogersem, kapelou Oak Ridge Boys i s Johnnym Cashem.
Publikace vychází v roce matuškových nedožitých devadesátin. K dnešnímu dni o něm vyšlo již několik publikací, můžete říct, proč by si čtenáři měli přečíst knihu právě od vás? Čím se liší od těch předešlých?
Především je to kniha nová, čerstvá, psaná z dnešního pohledu s využitím všech předešlých zdrojů, doplněná o další cenné poznatky. Vznikala s vědomím a přispěním zpěvákovy rodiny, de facto prošla regulérní autorizací. Nejlepší by přirozeně bylo, kdyby měl čtenář čas přečíst si vše, co dosud vyšlo: Matuškovy vzpomínky To všecko vodnes čas… z roku 1969, knížku o jeho cestování Svět má 24 hodiny, vydanou v roce 1982, publikaci Tisíc mil, těch tisíc mil… z roku 1999, věnovanou americkým turné manželů Matuškových, a konečně knihu Waldemar a Olga: Zákulisí našeho života z roku 2013. První dvě knížky ale vznikly v době, kdy se leccos nesmělo věřejně říkat. Všechny jsou zpěvákovou subjektivní výpovědí, druhé dvě jsou zároveň vzpomínkami jeho ženy Olgy. Od vzniku poslední knihy už uplynulo devět let. Já přicházím jako člověk zvenčí, pokud možno nezaujatý, se stylem „padni komu padni“. Třeba to bude přínosem.
Jste novinář, písničkář, překladatel a básník, v jakém povolání se cítíte nejvíce sám sebou?
Nikdy jsem se nedokázal rozhodnout, čím jsem víc, a tak dělám všechno najednou. Novinařina mě živí, poezie a muzika mě baví. Překlady jsou tak trochu minulost, už docela dlouho se jim nevěnuju. Kdyby to neznělo blbě, nejraději bych vám odpověděl, že se cítím jako básník. Ale uvědomuju si, že tuhle složku mé tvorby znají čtenáři nejméně. Při práci se snažím spojit své největší záliby, to jest zájem o historii, hudbu a literaturu. U knížek, jako je tahle, se to všechno krásně prolíná.
Co vás vůbec přivedlo k hudbě a hudební publicistice? Jaké byly vaše kroky k profesi novináře?
Pocházím z novinářské rodiny. Moje matka šéfovala kulturním rubrikám ve Svobodném slově, v Týdnu, Lidových novinách… Mimo jiné má za sebou letitou historii přátelského setkávání právě s Waldemarem Matuškou, což mi teď hodně usnadnilo práci. Můj otec byl přední filmový novinář, než dostal kolem roku 1971 zákaz. Ke svému povolání se mohl vrátit až po revoluci, kdy stál u vzniku Syndikátu novinářů a časopisu Reflex. Žurnalistice se věnoval i můj starší bratr, a dokonce už i děda. Takže to máme v krvi. Já jediný z rodiny ale píšu o muzice. V dětství jsem se rozhodl, že mám hudební i literární talent, a ježto mi to nikdo nedokázal rozmluvit, postupně jsem prošel Filozofickou fakultou i Ježkovou konzervatoří. Pokud jde o mé první krůčky v médiích, začínal jsem kupodivu jako rozhlasák, potom jsem byl dlouho autorem (ještě předbabišovských) Lidových novin, ale pracoval jsem i v Hospodářkách a Deníku, kde působím dodnes. Dále jsem byl spjatý s časopisem Reflex. Kromě toho jsem pod vedením Vojty Lindaura psal do časopisů Rock & Pop a Rock & All. A už léta přispívám do hudebního magazínu UNI.
Přeložil jste několik životopisů zahraničních zpěváků, které dle svých slov máte rád – jako jsou Beatles, Pink Floyd, Bob Dylan, Led Zeppelin a další. Prozradíte nám, co vás na těchto umělcích tolik fascinovalo a fascinuje?
To, co miliony ostatních. Že se nikomu nepodobají, každý je – slovy Toma Waitse – jako obří planeta. Můžete je prozkoumávat do alelujá, nikdy s tím nebudete hotovi. Snažil jsem se neopakovat: když už jsem se k nějakému překladu upsal, chtěl jsem, abych se tím pokaždé učil něco nového. Nikdy jsem nepřekládal více knih na stejné téma. Necítím se být v tomto oboru profesionálem, mám za sebou deset – snad dobrých – překladů. Ty knížky jsou samy o sobě velice kvalitní a zajímavé, nejraději mám Down The Highway: Příběh Boba Dylana. Ale i když nabídky pořád přicházejí, v poslední době se zaměřuju na autorskou tvorbu. Neříkám, že si ještě někdy něco nestřihnu. Myslím však, že jsou daleko lepší překladatelé. Já byl spíš poučený hudební fanda.
Už jsem zmínila, že jste hudebník a píšete převážně hudební biografie, ale jakou muziku posloucháte nejraději?
No, to se mění. Začal jsem u starého blues a folku, ale když si tak vzpomenu na pubertu, slyším tam spíš Stouny, ZZ Top, Jethro Tull a AC/DC. Beatles moc ne. Miloval jsem a miluju Johnnyho Cashe. Po intenzivním mnohaletém dylanovském období jsem přešel na jazz a dlouho jsem ho probádával. Dnes si nejčastěji pustím nějaké jazzové piano, pravděpodobně Theloniouse Monka, Counta Basieho, Dukea Ellingtona či Davea Brubecka. Mými favority jsou pánové z Modern Jazz Quartetu. Co se týká písničkářů, Dylana mám už tak naposlouchaného, že se k němu vracím pouze svátečně. Totéž platí o Waitsovi, Neilu Youngovi, Leonardu Cohenovi a všech těch velikánech. Můj nejmilejší autor a zpěvák z tohoto ranku je už dlouho Kanaďan Bruce Cockburn. Závidím mu prakticky všechno, co složí. Z české hudby jsem – nelžu! – vždycky podvědomě inklinoval k Semaforu a zejména k Waldemaru Matuškovi. Takže je asi správné, že jsem se s ním v dospělosti takhle krásně utkal.
Které období, po případě odvětví matuškovy tvorby je pro vás osobně nejzajímavější?
Semaforská éra. Z Rokoka jen sem tam něco. Mám rád hity s hudbou Karla Mareše. První elpíčko: „Tak ty si myslíš, že jsi pro mě jediná a že tu stojím, trochu zmoklý hrdina…“ Je mi hrozně líto, že byla násilím přerušena Waldemarova slibně rozjetá dráha se skupinou Mefisto, kterou on sám považoval za partu, jež by pro něj byla nejlepší. Období s orchestrem Václava Hybše vnímám jako problematické, ale nepopírám, že album Lidové písně z celého světa patří k tomu nejlepšímu, co Matuška i Hybš kdy natočili. Nu a tolik diskutované roky s kapelou KTO: musím říci, že když jsem si teď znovu po dlouhé době pustil jejich první společnou desku Kluci do nepohody, byl jsem příjemně překvapen. Ono v nás přetrvává spousta mýtů, třeba ten, že se příchodem ke country & westernové skupině Waldova muzika jaksi ponížila. Nebo že Matuškova žena uškodila jeho kariéře. Tak to není. Vše, co Waldemar činil, se dělo z jeho vlastní vůle. Kdyby nechtěl nechat práce s velkým orchestrem a nehledal menší kapelu příbuznou jeho hudebnímu cítění, nikdy by se s KTO neseznámil a nedal dohromady. Opět, měl své důvody, které nikomu nesděloval. Mohl se rozhodnout jinak a lépe? Nevím. Podstatné je, že se rozhodl svobodně a sám. Na nás je, abychom rozlišovali dojmy a fakta. A neubližovali nikomu ze zúčastněných jen proto, že bychom si našeho oblíbeného zpěváka třeba přáli vidět v jiné roli.
Řeknete nám, jaké jsou vaše plány do budoucna?
Než mi do života vlítl Matuška, dokončoval jsem pro nakladatelství Galén šestisetstránkovou knihu Od Armstronga k Bécaudovi – Legendy světové hudby v Československu (jak nás změnily a my změnili je). Nejde jen o podrobné rekonstrukce pražských návštěv Petea Seegera, Paula Robesona, Yvese Montanda, Louise Armstronga, Elly Fitzgeraldové nebo Johnnyho Cashe. Vyprávění o těchto (mnohdy rozporuplných) umělcích, kteří přišli z jiné reality, na chvíli zakusili zdejší skutečnost a museli se s ní vyrovnat, má podle mého názoru mnohem širší společenský, kulturní i politický přesah. Proto jsem rád, že obě knihy vycházejí současně. Jsou to takříkajíc dvě strany jedné mince. Pak si dám asi na nějaký čas pohov. Takovým skromným přáním do příštích dvou let je vrátit se k mému staršímu projektu Příběhy písní. Pátrání po kořenech zlidovělých skladeb z nejrůznějších dob a zemí má zatím podobu trilogie. Rád bych připsal čtvrtý, poslední díl. A projekt bych chtěl završit ještě jednou knížkou věnovanou čistě jen českým lidovým písním. Takže by v ideálním případě vznikla pentalogie. Tím bych svou misi hudebního archeologa, na kterého mě kdysi pasoval Vladimír Vlasák, považoval za skončenou.
Existuje ještě nějaký český zpěvák či zpěvačka, o kom byste rád napsal knihu?
To je těžké. Popravdě mě skoro nikdo nenapadá. Jedno jméno je v jednání, uvidíme. Mou ambicí nikdy nebylo psát hudební biografie, ten impuls vždycky přišel zvenčí. V případě Michala Prokopa od vydavatelství a od něj samého, u Karla Zicha vzešel z přátelství s jeho rodinou. O Matušku jsem byl také požádán vydavatelstvím. Nabídkám tohoto typu se nebráním, je ale potřeba dobře zvážit, s kým se vám chce trávit dva roky života. Protože přesně tolik si musíte ukrojit ze svého času, abyste pochopili něčí osud. Myslím, že mí kolegové už většinu kvalitních umělců vyzpovídali. Z mrtvých mě zajímají samá neprodejná jména. Tak namátkou: pořádnou knížku by si zasloužil trampský hitmaker Jarka Mottl. Jedna věc je ale jistá. Nic podobného jako kniha o Waldemaru Matuškovi se mi už víckrát nepřihodí. On byl totiž jenom jeden.
Jan David / Michal Bystrov, 8. října 2022, Knihkupec
Konec polodohadů a polodrbů o Waldemaru Matuškovi, který by se letos dožil devadesáti let. „Objevil se přede mnou jiný člověk,“ říká publicista, překladatel a muzikant Michal Bystrov. Dal si tu práci a poctivě bádal v archivech, protože hudba je jeho život a „Walda“ nejlepší zpěvák u nás. Výsledkem je velká biografie Snům ostruhy dát, kde zazní i téma vězení a svobody. Už jen fotek bude na tři sta.
V podvečer jsem se byl podívat na Vyšehradě na jeho náhrobek s kytarou. Překvapilo mě velké množství svíček, ve vzpomínkách žije.
Pro mě je Matuška nejlepší český zpěvák. Tečka. Jak to ale vnímají lidé dnes, zjistíme až podle toho, zda se kniha bude prodávat. Na rozdíl od Karla Gotta, který do poslední chvíle svoji slávu živil, je Waldemar dlouho mrtev. A přece jen je to celé trochu jiná písnička, už kvůli Waldově ležérnímu přístupu k popularitě. Na druhé straně ho média opakovaně označovala za národního zpěváka, celé generace si zpívaly a přivlastňovaly jeho písně. Byl zpěvákem pro všechny. Takže uvidíme.
Setkali jste se spolu někdy naživo? Nedohledal jsem, jestli jste s ním někdy jako hudební novinář dělal rozhovor.
Potkali jsme se dvakrát, ale nedá se to nazvat rozhovorem. (smích) Poprvé jsem byl na památném koncertu v pražské Lucerně v roce 1990, a to mi bylo deset let. Vzhledem k tomu, že moje máma se s Waldou dlouhá léta přátelila, při autogramiádě jsem mu byl představen. Podstrčil jsem mu svůj zpěvník, kde už jsem měl Slunečnici podepsanou od Jardy Hutky. O pár stránek dál jsem si nechal podepsat Waldemarem Matuškou Tuhle rundu platím já. Pak jsem s ním mluvil ještě jednou v kavárně Slavia při křtu jeho knihy, to už mi bylo dvacet let. Trefil jsem se zrovna do okamžiku, kdy k Waldemarovi přišel Karel Gott. Měli si tehdy pro televizi zopakovat silvestrovskou operu, duet Kecala a Jeníka, kterou původně natočili v roce 1974. Karel Gott přišel a říká – „Tak co, Waldo, střihneme si generálku?“ Stál jsem mezi nimi, když začali zpívat árii z Prodané nevěsty. To jsou moje jediná „face to face“.
Poslouchal jste v mládí jeho hudbu aktivně, nebo vás spíš provázela?
V Americe se tomu říká soundtrack našich životů – jeho hudba mě provázela dospíváním. Vnímal jsem ho zpočátku spíš pasivně, ale čím dál víc jsem instinktivně – opravdu, upřímně – tíhnul k jeho hlasu i repertoáru, který na rozdíl od Karla Gotta nebyl nikdy vysloveně plytký. Ještě k tomu voněl angloamerickými vlivy, to byla prostě ta správná hudba.
Vybaví se vám u jména Waldemara Matušky po napsání knihy něco jiného, než když jste na ní začal pracovat?
Určitě. Je to ale složité. Objevil jsem úplně jiný příběh než ten, který se vypráví. Objevil se přede mnou dost odlišný člověk. Psaní této knihy nebyla moje iniciativa, oslovilo mě nakladatelství. A původně jsem se zdráhal, protože jsem nevěděl, co si s tím počít. Všechno, s čím se o Waldovi setkáváte, jsou polodohady, polodrby, nepřesné informace. Po docela dlouhém váhání jsem se konečně vydal do archivů a knihoven, a teprve když jsem začal něco kloudného nacházet, řekl jsem si, že to zkusím. Samozřejmě mě lákalo, že to v sobě má prvek tajemství. Postupně mi to do sebe začalo zapadat. Myslím tím jeho původ, dětství, mládí, jeho poměrně dlouhá snaha prosadit se, pak i ten konec s emigrací.
Překládal jste kdysi knihu o Bobu Dylanovi. Její autor vyzpovídal 250 lidí a prošel i dokumenty ze zpěvákova života, ke kterým se jeho předchozí životopisci nedostali. Povedlo se vám něco podobného? I v anotaci je použité slovo „tajemno“.
Nejprve řeknu ke knize o Bobu Dylanovi, že její autor Howard Sounes na to měl deset nebo kolik let, kdežto já jenom rok. To je zásadní rozdíl. Nicméně než jsem se do toho pustil, představa nakladatele byla daleko méně ambiciózní. Chtěli udělat hezkou knihu se spoustou fotek a s nějakým solidním textem. Nečekali, že začnu psát definitivní biografii – jak říkám – nejlepšího českého zpěváka. Uvědomili jsme si to až v průběhu naší práce a všechno jsme přehodnotili. Začalo nám docházet, že to není jen tak. A teď se dostanu k tomu, co jste se ptal.
Nespěcháme…
Možná to zní tak, že jsem nikoho nehledal a nezpovídal. Myslím ale, že mojí hlavní prací bylo v tomto případě seřadit všechna fakta, která jsou na stole, protože až dosud se používala chaoticky a špatně. Srovnat souvislosti, přehodnotit svědectví, pokud možno se dozvědět něco navíc. I kdybych jen opravil, co víme, stačí to k vydání naprosto odlišné knihy, než jaké o Waldemarovi dosud vycházely. Navíc jsem se setkal s dokumentem, který mi jeho život ukázal v jiném světle. Pak mi to najednou začalo dávat smysl, když jsem v archivu… Víte, nerad v tomto kontextu používám slovo „objevil“. Prostě jsem jen díky pomoci a radě jednoho svého přítele narazil na něco, co bylo volně přístupné a téměř nikdo si toho nevšímal.
Už jsem napjatý, co to je?
Ležel tam dokument týkající se Waldemarova nejstaršího bratra Jaromíra, který se roku 1946 ocitl ve vězení. Nerad bych byl až moc konkrétní, protože jsem udělal dohodu sám se sebou i s Matuškovou rodinou… Nechci to taky ulehčovat bulváru. Nicméně dokument vrhá světlo na léta Waldemarovy rodiny za války a po válce, a plyne z ní složitý osud všech jejích členů. Samotného Waldemara se téma týká okrajově, a tak jsem to také v knize použil. Nicméně fakt, že byl jeho bratr vězněn, Waldu mezi jeho čtrnácti a čtyřiadvaceti lety určitě velmi ovlivnil. Matuška měl celkem tři sourozence, všichni odešli do ciziny. On tu zůstal s rodiči sám a musel se o ně starat.
Sbíral jste podklady i mimo archivy? Co pamětníci?
To by po tak strašně dlouhé době bylo skoro zbytečné. Většina z nich nežije. Výhodou je, že jsem novinář a za posledních třiadvacet let jsem dělal rozhovory s řadou z nich, včetně témat kolem Waldemara Matušky. Už u svých předchozích životopisných knížek jsem ale dospěl k názoru, že paměť je strašně ošidná. Spoléhal jsem se hlavně na psané zdroje, i když jsem mluvil, s kým jsem mohl. Osobní vklad tvořily především konzultace s paní Olgou Matuškovou. Mohl jsem s ní probrat věci, kterým jsem nerozuměl.
Jak přistupovala k tvorbě knihy?
Vstřícně. Včetně toho, že poskytla i nějaké dokumenty a fotky. Komunikovali jsme spolu na dálku z pražských Vinohrad na Floridu. Nakladatel jí nejprve sdělil, že se chystá udělat takovou knihu, a ona projevila zájem si ji přečíst. Uvítal jsem to, zpětně si nedovedu představit, že by šla kniha dělat bez ní. Byl jsem naprosto otevřený a ona taky. Nebál jsem se jí rukopis ukazovat a posílat. Pokaždé, když viděla nepřesnost, tak mi to řekla. Rozhodně se ale z její strany nekonala žádná cenzura. Chovala se férově.
Pojďme k názvu knihy. Snům ostruhy dát je kousek z písně Už koníček pádí. Jak se vám název hledal?
Předložil jsem v nakladatelství asi dvacet názvů, které vyplynuly z Waldemarových písní. Říkal jsem si, že tento by byl nejhezčí. Zároveň jsem moc nevěřil, že by si právě tento vybrali. Přesně po něm ale sáhli. Je to velké, komerční nakladatelství, přesto mě celou dobu překvapovali příjemným způsobem.
Pozná vaše rodina podle toho, jakou hudbu posloucháte, na čem pracujete? Jestli si pak třeba u snídaně zpíváte Jó, třešně zrály?
Když jsem překládal Dylana, tak tu zněl jenom Dylan. Při překladech životopisů Toma Waitse nebo Led Zeppelin to bylo stejné. Když se něčemu věnuju, zní tady hudba. Mám v pracovně asi tisíc desek a čtyři tisíce cédéček, jsem tím schválně obklopen. Žiju muzikou. Matušku jsem si také oživil celého, a je pravda, že mě některé věci překvapily. Jako asi spousta lidí jsem trochu podceňoval éru s KTO. Teď jsem si ty desky pustil znovu a zjistil jsem, že jsou docela fajn. Nicméně tato kniha vlétla do mého života sama, pracoval jsem ještě na jedné, která teď také bude vycházet. Jsou to rekonstrukce různých hudebních návštěv v Československu, které změnily běh doby – počínaje Josephine Bakerovou ve 20. letech a konče Johnnym Cashem v roce 1978. Zněla mi tady hudba, která zněla Československem celým tím stoletím.
Je to ta kniha s názvem Od Armstronga k Bécaudovi?
Ano, má vlastně tři názvy: Od Armstronga k Bécaudovi – Legendy světové hudby v Československu (Jak nás změnily a my změnili je). Jednodušeji se mi nepodařilo naznačit, o čem to je. V mnoha bodech se obsah vlastně dotýká i toho, na čem jsem pracoval při psaní knihy o Waldemaru Matuškovi. Jeho příběh je také příběhem československého 20. století. Odráží se v něm všechno – počínaje válkou a emigrací konče.
Když zmiňujete další knihu, byl jsem po pravdě překvapený, když jsem viděl, co všechno jste napsal a přeložil. Jak jste to zvládnul?
No, většina lidí by to asi nezvládla. (smích) Jsem cílevědomý, až umanutý člověk. Kdysi jsem si řekl, co bych chtěl v oblasti psaní o hudbě udělat, co tady chybí, co by mě bavilo. Zjistil jsem, že to je plán asi na deset, patnáct let. Rozvrhnul jsem si to v hlavě, a vidíte výsledek.
Jak je to dlouho, co jste si to řekl?
Asi v pětadvaceti letech, teď mi bude třiačtyřicet. Kamarád mi nedávno říkal, že existuje něco, čemu se říká long run. Člověk si v hlavě udělá plán, nikomu o něm neřekne, jede ho podvědomě, a třeba za dvacet, třicet let se to ukáže. Každého v okolí překvapí, ale ono to jen takhle dlouho zrálo. Tentýž kamarád si myslí – podle toho, co jsem mu vyprávěl – že je to i případ Waldemara Matušky. Jednou se člověk rozhodne, že v komunismu nemůže žít. Že odjede do cizí země a bude svobodný. Nemluví o tom, ale jednoho dne svůj záměr uskuteční. A ostatní pak jen koukají. Já to tak mám se svými knihami a písničkami. Bez nich by mě život nezajímal.
Aleš Palán, 19. října 2022, Aktuálně.cz
Slavíci z Madridu, Tereza, Jó, třešně zrály a další písně zůstávají spjaty s naléhavým barytonem Waldemara Matušky. Obsáhlou monografii pěvecké hvězdy 60. a 70. let minulého století teď s podtitulem Snům ostruhy dát vydal hudební novinář Michal Bystrov.
Matuška, který žil mezi roky 1932 až 2009, byl i ve své nejslavnější éře až tím druhým mužem československého popu. Bez ohledu na to, že v letech 1962 a 1967 vyhrál anketu Zlatý slavík, už tehdy většina posluchačů upřednostňovala Karla Gotta. Bystrov v knize zachycuje historku, jak se na vyhlášení Slavíků roku 1972 přitočí Matuška ke Gottovi: “Podívej se, ty se dřeš a jsi první. Já dělám ho*no a jsem druhej. A teď mi řekni, kdo z nás je na tom líp?”
Těžko soudit, záleží na úhlu pohledu. Ze stínu velkého konkurenta nicméně Matuška nevystupuje ani teď, kdy jsou oba po smrti. Platí to také v publicistice: kniha Snům ostruhy dát není, a zřejmě ani neměla být, kritickým pojednáním podobným tomu, jaké vydal novinář Pavel Klusák pod názvem Gott: Československý příběh a získal za něj cenu Magnesia Litera.
Bystrov už v preambuli píše, že publikace má být “poctou jednomu z nejlepších zpěváků všech dob”. V těchto pár slovech je zakódováno autorovo fanouškovství, které znesnadňuje tolik potřebný odstup, stejně jako zjevná snaha objekt zájmu oslavit.
Bystrov si dal s Matuškou obrovskou práci. Rozklíčovává vznik jednotlivých písní, elpíček, epizodních filmových rolí. Nespokojuje se s dobovými rozhovory či dalšími archiváliemi, zaznamenává také opozitní názory pěvcových spolupracovníků, přičemž se snaží najít racionální jádro. Dobře patrné je to třeba na ukončení spolupráce s doprovodnou kapelou Mefisto. Kdo dal komu padáka? Bystrov konfrontuje odlišné verze frontmana i muzikantů, načež dochází k přesvědčením, že to bylo úplně jinak.
Podobně hledá ratio v Matuškově partnerském životě. S citem zkoumá, kdo dal komu kopačky, jemně našlapuje v traumatizující ztrátě dvou malých dcer, nevyhýbá se faktu, že pěvcův nejstarší bratr se zapletl s fašistickým časopisem Vlajka a všichni jeho starší bratři se za války přihlásili k německé národnosti – matka byla Vídeňačka, němčinu ovládali.
Tenhle ponor má ale bohužel meze, které se jmenují normalizační politika. Bystrov samozřejmě nemůže představit Matušku v politickém bezčasí, rudý spár bolševika však bere na vědomí, jen když režim zpěvákovi škodí: několikaměsíční distanc po zisku prvního Slavíka, úspěšná snaha vyhnout se podpisu Anticharty a tak dále.
Autor zcela pomíjí fakt, že Matuška se stal jedním z vůdčích představitelů normalizační popkultury. Natáčel desky, vystupoval. Jezdil koncertovat nejen po zemích reálného socialismu a Sovětského svazu, ale také po západní Evropě. Opakovaně se dokonce dostal do vysněného amerického Nashvillu. Matuška byl hvězdou televizních estrád a interpretem bezproblémových normalizačních songů. To vše v době, kdy mnozí na pódium nesměli.
V 60. letech zpíval Matuška mimo jiné s Martou Kubišovou. Bystrov to poctivě zaznamenává, dokládá fotografií, ale po roce 1970 tu Kubišová najednou zkrátka není, jako by se vypařila. Nepadne o ní jediné slovo. Lze předpokládat, že Matuška byl brutálním mocenským ukončením kariéry Zlaté slavice osobně otřesen, třeba se obával, že i jeho může potkat něco podobného. Čtenář se však o tom nedozví nic. Jaké bylo pro muže, jenž v 60. letech mnohým symbolizoval umírněný vzdor, stát se nástrojem establishmentu? To kniha nepřibližuje.
Až těsně před Matuškovou emigrací v roce 1986 se dozvídáme, jak to v socialistickém Československu zpěváka vlastně štvalo. Dá se tomu věřit, avšak rekapitulace jeho předchozího podílu na uhlazené tváři téhož režimu chybí. Naopak mapování let, kdy se Matuška v USA živil pořádáním koncertů pro krajany, pořídil si malou dodávku, s manželkou Olgou vše produkovali a byli jedinými interprety šnůry, jež opravdu měřila tisíc mil, patří k nejcennějším částem vyprávění.
Zde už zpěvák není ten kulturní alfa samec, kterému úspěchy mimoděk padají do klína, je pokorný a pracovitý. Ty tam jsou doby, kdy na jeden večer podepsal několik závazků na vystoupení, nyní si možnosti zpívat opravdu váží. Tím spíš, že se ohlašuje nemoc a přichází poznání: Matuška v Nashvillu neprorazí.
Podobně objevně v knize působí jeho začátky, estrády na Karlovarsku a zdlouhavé umělecké námluvy s Jiřím Suchým. Když se pak v divadle Semafor stává Matuška raketově hvězdou a po dvou sezonách odchází do Rokoka, opět se dozvídáme varianty toho, proč a za jakých podmínek, zda to neprovázela osobní zášť. Znovu se setkáváme s poctivou a odpovědnou publicistickou prací. Michal Bystrov ji umí.
Kromě absence politických souvislostí je ovšem druhým limitem textu chybějící pokus o celkové zhodnocení Matuškovy hudební kariéry. Po progresivních začátcích v Semaforu a s kapelou Mefisto přechází k Orchestru Václava Hybše podpořeného Sborem Lubomíra Pánka. Ano, to jsou ta bílá saka a blyštivé róby z normalizačních silvestrů.
Následná spolupráce s trampskou a country skupinou Kamarádi táborových ohňů mu umožňuje vrátit se na dohled své divočejší podstatě, je však třeba přiznat, že oslabuje nejen jeho někdejší popularita, ale zejména umělecká potence.
Slogan “zlatá šedesátá” platí pro Waldemara Matušku po všech stránkách. Čtenář knihy se o uměleckém sestupu dříve poměrně progresivního zpěváka však nic nedozví. Jen je veden od jedné písně ke druhé, od jednoho filmového štěku k dalšímu.
Opět: škoda. Matuškově úloze v dějinách českého popu by neubralo přiznat si, že za normalizace postupně vyhasínal. Pořád na něj chodili lidi, ale už to byl spíš ten dobový Kabaret U dobré pohody, to znamená zábavný pořad Československé televize, než zneklidňující songy, ve kterých zpíval “Bejt kladivem v pěstích, bejt jiskřičkou v kouři, kovadlinou bejt a znít a ocelově zvonit, jó, jó, to bych si tak přál”.
Michal Bystrov napsal umírněnou hagiografii. Shromáždil mnoho informací, detailů ze života, dokumentů a fotografií, vše skloubil do čtivého a přehledného celku. Fanouškům Waldemara Matušky to bude stačit.
Ondřej Bezr, 3. 11. 2022, Lidové noviny
U všeobecně známých osobností máme často pocit, že o nich tak nějak „víme všechno“. Zpravidla je to omyl, daný melanží dojmů, drbů, fakt nasbíraných z televizních dokumentů nebo časopiseckých článků. Leckdo si jistě totéž myslí o Waldemaru Matuškovi. Teď má šanci tento omyl napravit: díky knize Michala Bystrova Snům ostruhy dát.
Michal Bystrov je zkušený hudební novinář, který má za sebou kromě jiného řadu knih. V poslední době publikoval biografickou knihu o Karlu Zichovi nebo knižní rozhovor s Michalem Prokopem. Obdivuhodná v jeho práci je ovšem třeba i trojdílná řada Příběhy písní, ve které seznamuje čtenáře s pozadím vzniku známých světových evergreenů. Trochu paradoxně má kniha o Waldemaru Matuškovi k Příběhům písní možná o dost blíž než k autorovým biografickým knihám o jiných zpěvácích.
Bystrov totiž má to, čemu se krásným českým slovem říká „sicflajš“. Tedy autorskou trpělivost. Schopnost, sílu, ochotu a asi i vyslovenou potřebu rozkrýt pozadí a kořeny tématu, které si zvolí, neváhá tomu obětovat spoustu času i energie. Co využil při psaní knih o písních, nyní aplikoval na život zpěváka, který byl za svého života enormně populární a jeho písničky (tedy – písničky z jeho repertoáru, abychom byli přesní) dodnes žijí nejen na hudebních nosičích a rozhlasových vlnách, ale i tou asi nejintimnější formou: lidé si je zpívají, ať už u táboráků, nebo v hospodách.
Přistoupit k někomu tak známému coby autor životopisné knihy chce dost odvahy (nemluvíme o případu, kdy se shrne cestou nejmenšího odporu pár opsaných citátů a celé se to doprovodí fotografiemi a zdravicemi kolegů). Už proto, že je nutné najít cestu, po které se při výzkumu životních peripetií objektu vydat ještě předtím, než se začne psát.
„Nejdřív tápete v mlze,“ říká o vzniku knihy Michal Bystrov. „Zjištujete, že to, co se donekonečna omílá, nejsou z velké části žádná hodnověrná fakta. A že musíte začít znovu od píky, to jest od rodičů, sourozenců, dětství, mládí. Na paměť Waldemarových současníků se nemůžete tak úplně spoléhat, od šedesátých, natož padesátých let už přece jen uběhlo více než půl století. Vyzpovídat – koho? Waldových přátel, myslím takových, kteří by pamatovali jeho začátky, už naživu moc není. Nakonec mi přišlo nejrozumnější zahrabat se v archivech a hledat, hledat, hledat…“
Bystrov nepominul nic podstatného. Klíč k Matuškově povaze, k mnoha jeho životním činům, hledá už v mládí, v době předsemaforské. Mluví o okolnostech jeho pozice na české scéně v kontextu dobového politického marasmu, a tím vysvětluje mimo jiné i jeho důvody k emigraci, která leckomu v roce 1986 připadala nepochopitelná. Píše i o jeho soukromém životě – ale nikdy „nedrbe“. Jeho kniha je cenná seriózností, obsažností, poctivostí. A také zřetelnou láskou k Matuškovi.
Radek Strnad / Michal Bystrov, 27. prosince 2022, Deník
Zajímavou, pestrou i poutavou knihu o legendárním českém pop zpěváku Waldemaru Matuškovi „Snům ostruhy dát“ letos napsal Michal Bystrov, novinář Deníku z Prahy, nejen bluesový muzikant, ale i autor mnoha zajímavých knih včetně aktuálního hitu nakladatelství Galén „Od Armstronga k Bécaudovi“ aneb Legendy světové hudby v Československu – Jak nás změnily a my změnili je“. Ústeckému deníku odpovídal na řadu otázek o báječné publikaci, o Matuškovi. Zdaleka nejen, jak vznikala reprezentativní kniha pro nakladatelství Dobrovský s. r. o., která tu stojí 459 korun. S Michalem Bystrovem jsme si tykali, déle se známe. Rád jsem četl jeho knihy o Michalovi Prokopovi, Karlovi Zichovi i další, nadšeně jsem o nich nejen pro Ústecký deník psal. A rád je též nejen čtenářům Deníku doporučím včetně té poslední, hvězdné od Galéna.
Michale, kdo vymyslel až osudový název Snům ostruhy dát?
Titul jsem navrhl já. Dal jsem vydavatelství na výběr z dvacítky variant a byl jsem příjemně překvapen, že ti, kdo měli knihu na starosti, sáhli po nejméně prvoplánovém názvu. Verš textaře Ivo Fischera z písničky Už koníček pádí podle mě skvěle vystihuje úsilí Waldemara Matušky porazit osud a prosadit se, i když se mu dlouho muselo zdát, že se karta snad nikdy neotočí.
Bylo pro Tebe něco na knize o životě Waldy až fatální?
No pro mě snad ne, přežil jsem! Ale v životě Waldemara Matušky najdeme fatálních okamžiků spoustu. Ona vlastně celá jeho cesta – ani ne za slávou, jako spíš k vysněnému povolání – byla buď, anebo. Zažil nejeden držkopád, byl podceňován, odmítán. A myslím, že kdyby se mu po několikerém marném dobývání Prahy nepodařilo přece jen přesvědčit zakladatele divadla Semafor o svých kvalitách, další neúspěch by ho zlomil. Řadu let jel na doraz – dneska si vyprávíme veselé historky o tom, jak přespával na pódiu přikrytý oponou, ale jen si představ, jaký dopad muselo mít takové živoření na jeho psychiku, a konečně i fyzično. Zdá se mi, že si v těch „zlatých“ 60. letech skoro nikdy neodpočinul. Usínal během hovoru, byl hubený jako tyč, do toho všechny ty úsměšky, jak vypadá, první zákazy. Neměl to lehké. A to samozřejmě nemluvím o problémech rodiny, z níž pocházel. Tam bylo fatálních momentů, které mu už v mládí mohly zlomit vaz, dost a dost.
Myslím, že se Waldemar musel obracet v hrobě, když vznikla kapela Walda Gang, a je jeho jménu i odkazu výsměchem. Protestovali proti tomu někdy pozůstalí?
Popravdě mě to moc nezajímá. Výsměchem bych to nenazval, je mi to celkem fuk. Předpokládám, že to spolu obě strany musely nějak vykomunikovat, jinak by asi taková skupina nemohla na naší scéně působit. Je svoboda, ať si každý dělá, co chce.
Knihu si šetřím na dlouhé zimní večery, ptám se tedy rovnou, zda se tu autor věnuje i Matuškově skandální „čůrací“ kauze a rozklíčování, zda Walda s Evou Pilarovou fakt močili na lidi. Soudím, že to byla „jen“ diskreditace umělců jak od STB. Pletu se?
Vyhodil bych slovíčko „jak“, protože v tom tajná policie evidentně měla prsty. Abychom čtenářům vysvětlili, o co šlo: v létě roku 1964 točili herci a zpěváci z divadel Semafor a Rokoko na nádvoří zámku Kynžvart na Chebsku v Karlovarském kraji filmový muzikál Kdyby tisíc klarinetů. Přestože většina z nich bydlela v hotelu v Mariánských Lázních, vzdálených autem slabých dvanáct minut, vznikla fáma, že jsou ubytovaní v Karlových Varech, kde údajně tropí výtržnosti. Vyprávělo se, že Eva Pilarová s Waldemarem Matuškou močili z balkonu karlovarského hotelu na nějakou delegaci. Karel Gott jim k tomu měl zpívat Tam, kde šumí proud, Walda prý halekal: „A cáká a cáká…“
Celé je to nesmysl, v té době ani jeden z nich ve Varech nebyl. Pomluva se ale rozšířila po celé republice, ba i na Slovensko, a mnozí jí uvěřili. Problémy z toho měli všichni tři, byli voláni na ministerstvo kultury, Pilarová pak nesměla do Severočeského kraje. Hlavně na ni ale ušili tu známou aféru s bony pro Pavla Sedláčka. A tam už šlo do tuhého, z toho koukal kriminál. U Waldemara měl tenhle hnusný drb následky v podobě neslýchaného, bezprecedentního zákazu: rok nesměl vystupovat v rozhlase a televizi, dokonce ani natáčet. Účinkovat mohl jen na prknech domovského Rokoka. A to mu udělali ve chvíli, kdy začal být doopravdy slavný. Nevěděl, odkud ta facka přilétla, ale řekl bych, že tehdy definitivně pochopil, že se o něj zdaleka nezajímají jen fanoušci. Pokus zdiskreditovat pěvecké stálice ve Varech měl oficiálně na svědomí jistý pracovník Ústředního výboru KSČ. Bez stínové podpory StB, která si na Waldemara vedla dlouhý svazek, by to však nešlo. Ještě bych dodal, že Matuška měl dvojníky. A jeden z nich se toho času pohyboval tamtéž co on, tedy na natáčení Klarinetů. Mohl být využit, zneužit… kdo ví.
Udělal Matuška někdy nějaký skutečný průšvih? Pomineme-li fakt, že se bolševikovi hodilo, ale i ho naštvalo a dotklo se ho, když emigroval do USA?
Matuškův největší průšvih je jeho pozdní příjezd z Berlína, kde byl na zájezdu, na večerní představení v Semaforu, za což ho Jiří Suchý z divadla vyhodil. To se stalo v roce 1962. Po několika podobných incidentech, kdy se Waldemar uvázal k více akcím najednou. Nedělal to z hejskovství, ale z lehkomyslnosti. Zdálo se mu asi, že to všechno zvládne, jenže ten přejezd z NDR tehdy prostě nestihl. I tady bych však dodal, že to je složitější, informace se různí a Matuškův odchod od Suchého byl souhrou různých okolností. Oba to pak dlouho cítili jako křivdu, líčili ten příběh každý jinak. Nakonec se usmířili, protože Jiří Suchý dobře věděl, jaký je Walda formát, a Matuška zase Suchého vždycky považoval za toho, kdo mu v kariéře pomohl nejvíce. „Bez Jirky by nebyl žádný Waldemar,“ říkal a myslel to upřímně.
Co nejzajímavějšího jsi při práci na knize o Waldovi zjistil? Něco i tragického, co by si bolševik či kdokoli jiný za rámeček nedal?
Největším překvapením – za objev to nepovažuji, protože jde o volně přístupné údaje – jsou osudy Matuškových rodičů a sourozenců. Waldemar byl ze čtyř bratrů, dva z nich se za války dali k německé armádě. Vzhledem k tomu, že jejich matka se narodila ve Vídni, měli k němčině vždy blízko. V padesátých letech také všichni Waldovi bráchové emigrovali do NSR. Nejstarší z nich, Jaromír, měl pádný důvod: po válce byl za spolupráci s Němci souzen a odsouzen, původně na doživotí, pak na patnáct let a celkem si odseděl devět roků. To je to největší tajemství, i když s Waldou jako takovým nemá zase tolik společného – byl ještě dost malý, řekl bych, že si bratra příliš neužil a rozhodně nemůže za jeho život ani názory, ať už byly jakékoli. Cejch proněmeckých živlů však zákonitě poznamenal celou rodinu: kvůli tomu se musela stěhovat z Prahy na Karlovarsko, odkud se pak Waldemar (po období, kdy se zkoušel vyučit sklářem) horko těžko dostával zpátky do hlavního města. Dovedu si představit, že v sobě chtěl tenhle rodinný příběh pohřbít, a to se mu kupodivu málem povedlo. Vytvořil si novou image, neřkuli identitu. Z neznámého Vladislava Matušky se stal národem milovaný Waldemar – jméno, kterým ho oslovovala máma. Nevíme přesně proč, zřejmě podle dánského herce Vlademara Psilandera, jenž byl vyhlášeným milovníkem v éře němých filmů.
Občas autor k svému „hrdinovi“ přilne. Je něco, co Waldovi ve vztahu k minulému režimu nikdy neodpustíš, za co je Ti ho až líto?
Ačkoliv si uvědomuji určitou averzi mnoha lidí vůči každé slavné tváři, působící v éře komunismu, musím říct, že ve Waldově případě ji tak úplně nechápu. Matušku jsem se snažil popsat jako jedinečný zjev a talent, člověka s hlubokým a popravdě dost smutným příběhem. Rozhodně mi z toho nevychází jako podbízivá a krotká normalizační hvězda, mající smlouvu s totalitním režimem. Nepráskal, nevstoupil, nepodepsal… Nešel na Antichartu. Nejvíc mu přitěžuje, že se jeho jméno dodatečně objevilo v seznamu Rudého práva. Na druhé straně nejel – na rozdíl od spousty jiných – na monstrkoncert do Moskvy poděkovat za „bratrskou pomoc“. Raději se hodil marod. Stojí za připomenutí, že v osmašedesátém, kdy triumfoval na dlouhatánském zájezdu v Anglii a především při vyprodaném vystoupení v Royal Albert Hall, vlály v londýnském sále transparenty AŤ ŽIJE SVOBODA, DUBČEK A MATUŠKA. Doma se Walda za normalizace příliš nezdržoval a k politice se nevyjadřoval. Mohl být odvážnější, výbojnější? Určitě. Ale to by nám, kdyby tady byl, zřejmě sám bez mučení přiznal.
V dalších dekádách se trochu stylizoval do bodrého strejdy, ok, můj šálek čaje není, ale když to srovnám s estrádami, v nichž se producírovali ostatní, mám dojem, že na ty jeho televizní štěky se aspoň dalo koukat. No a potom utekl, že. Co mu tady chybělo. Vždyť měl stříbrného forda a vycházely mu desky… Podíváme-li se blíže na frekvenci vydávání alb WM, všimneme si nepřirozeně velkých, několikaletých rozestupů, nemluvě o tom, že dvě desky – „Jsem svým pánem“ a „Kuchyně je naše“ – prostě nikdo nespatřil. Až po revoluci… Zatímco Karel Gott točil co půl roku jedno LP a ještě si je čísloval! Od Noci na Karlštejně až do doby Trháku, čili skoro celou dekádu, nedostal Walda žádnou velkou filmovou ani televizní roli. Přesto pořád někdo plácá, že byl všude vidět.
Nejdůležitější ale pro mě je, že Waldemar Matuška jako člověk a charakter opravdu nemá nic společného s odpudivým gottovským oportunismem, žádné dopisy Husákovi mu nepřišijeme a ze svazku tajné bezpečnosti, která ho buzerovala do zemdlení, by se každému udělalo špatně. Desítky osobností, z nichž některé dodnes pojídají chlebíčky na semaforských premiérách, na něj donášely s takovým gustem, že jeho spis u Státní tajné bezpečnosti nakynul za třicet let ostřížího sledování (od roku 1956 do roku 1986) na několik set stran. Matuška to nejprve tušil a posléze i věděl, ale nikdy nikomu nic nevyčetl. Já bych zuřil, on opustil republiku. Mnohem později, než bych čekal. Abych tedy odpověděl na otázku: je mi líto, že se tak úžasný kumštýř musel babrat s tak podlými lidmi. A kdo jsem, abych Matuškovi něco odpouštěl? Asi na to neměl žaludek, leccos prozrazuje tenhle jeho citát: „Hrdinové patří do hrdinskejch dob. Doba, v který jsme zatím žili, byla spíš těžká. Člověk spotřeboval spoustu energie jenom k tomu, aby dejchal. Myslím si, že jsme ji mohli využít jinak a líp!“
Co byla naopak největší „bomba“, které dosáhl? Zaplatil za ni?
Navzdory tomu, co se všeobecně soudí, dosáhl velkých úspěchů v zahraničí. Když říkám, že dobyl londýnskou Royal Albert Hall, ale i pařížskou Olympii, ani trochu nepřeháním. Setkal se s britskou královnou, v recenzích se divili, kdo je ten zpěvák, co ukřičel několikatisícovou halu, aniž by potřeboval mikrofon. V Americe mu složil poklonu otec bluegrassu Bill Monroe a k jeho pozdějším přátelům patřili třeba Kenny Rogers nebo Brenda Lee. Ale Waldemar tyhle věci nijak zvlášť neřešil, nějaké triumfy mu asi byly dost jedno, o popularitu se moc nestaral. Choval se normálně. Přesto za tu nesmírnou oblibu sebe a svých písní zaplatil. Už jsme o tom mluvili – o nebývale drsné kritice ze strany lidí, kterým nepřipadá, že jim zpříjemnil dětství, ale že se vezl v nablýskaném kočáře normalizačního kýče.
Udělal režim v případě Matušky nějakou velkou chybu?
Opět budu Waldemara citovat: „Když člověk nemůže na jevišti říkat to, co chce, když má zpívat písničky, který už vůbec nic neříkaj, protože každej text je třikrát čtyřikrát obrácenej a každý slovo, který se někomu nelíbí, musí člověk vysvětlovat, pak vás ta práce nebaví a nemá cenu v ní pokračovat.“ Mám dojem, že se Matuška snažil dělat všechno pro to, aby doma vydržel. Nechtěl žít jinde. Ale chtěl mít možnost kamkoli se vydat, objevovat svět. Nejen Ameriku, ale i Indii, Egypt, Portugalsko, Bretaň… Hrát a dělat normální věci. No a když ho nenechali být, když si ho začali zvát do kachlíkárny na Letnou a vyhrožovali, že zopakují zákaz z roku 1964 (ale teď už mnohem líp), zvedl kotvy. Na výtku, že tu své posluchače nechal a že by to od něj nikdy nečekali, odpovídal slovy: „Já jsem neodešel od lidí, ale od špatnýho hospodáře.“