Písničky A-O

4 –

mám čtyři minus a žádný plus
jsem z půlky Vršovec a z druhý půlky Rus
mám třicet škol a žádnej glejt
vždycky chci jenom toho, s kým nemůžu bejt

vrchní se ptá, co byste rád
plešatej tetovanej poloautomat
sleduju jeho tančící sval
a Ježíš v rohu čumí na dopitej grál

jsi děsně hustá, jsi děsně cool
tvá duše pustá, plná jedniček a nul
jednou tě neznám, jindy tě znám
pokaždý propadnu tvejm sadistickejm hrám

tvůj klín se vzteká jak vlčí mák
žaludek zkameněl a hlavou pádí vlak
nechci to řešit, nechci to vzdát
chci se jen zarejt do tvejch mramorovejch zad

když jsem tě líbal
cítil jsem chlad
tak už to vybal
kde a s kým a kolikrát

neděle půldne, ležatej prach
bojím se stínu na slunečních hodinách
v pochcaným sněhu kopu si hrob
a pak se zkouším trefit do svejch vlastních stop

příbuzný smeknou a ztišej hlas
důchodci rozjedou jazz vymejvanejch váz
život jde dál i smrt jde dál
a Ježíš v rohu čumí na dopitej grál

10. 9. 1968

na rohu Opletalky
stojí kluk proti tanku
a klidným hlasem říká
ty nepojedeš nikam

voják ho pozoruje
slyšel už spoustu keců
je zvyklej na popravy
ten mladej zmrd ho baví

o kus dál hrozí kopím
jeden z těch bájnejch králů
ožralej voják Rudněv
chopí se samopalu

a kluk ho přesvědčuje
na rohu Opletalky
budoucí tajná oběť
poslední pražský války

A KDYŽ UMÍRALI…

a když umírali
tak mě volali
volali mě ve svý
smrti pomalý

to je blues…

jak jim asi bylo
když jsem nepřišel?
poprvý jsem nesměl
podruhý jsem směl

to je blues…

když odvezli těla
hlasy zůstaly
zůstaly až do mý
smrti pomalý

to je blues…

A VŠECHNY HODINY UKAZUJOU PŮLNOC
hudba Tereza Staňková

vyšla jsem z domu
proplula kalužema
k tomu, v čem tonu
jsem hluchá, slepá, němá
tiše si válčím
určená k demolici
už nevím, za čím
běžím tu po ulici

a všechny hodiny
ukazujou půlnoc

dvě barvy vína
slejvaj se v barvu rána
lezavá zima
jsem sama, sama, sama
tiše si válčím
bez záchrannýho lana
už nevím, za čím
běžím tu do neznáma

a všechny hodiny
ukazujou půlnoc

nemám se ráda
nejsem to, co sis myslel
bůh ví, kam padám
záznamník na tvým čísle
můžeš mi spílat
nesmíš mě odsuzovat
opilá víla
zalitá do olova

vyšla jsem z domu
co je to za adresu?
kdo ví, v čem tonu
a co si v sobě nesu
tiše si válčím
určená k vyhlazení
řekni mi, za čím
běžím, když už nic není?

a všechny hodiny
ukazujou půlnoc

AJLANOVA SMRT

nezůstávej na tý lodi
nechtěj přeplout oceán
nezůstávej na tý lodi
v moři lidí zbudeš sám

vím, že není jiná cesta
takhle to už nejde dál
nikoho bůh nepotrestal
nikdo boha nehledal

chrámy v prachu – tolik škody
chladne i tvá malá dlaň
nezůstávej na tý lodi
je to Bludnej Holanďan

ANTIKVARIÁT

sníh padá, padá, večerní sníh
barev je čím dál míň a chuť vystřídal hlad
můj život patří do levnejch knih
můj svět je jeden velkej antikvariát

pod starou lampou z ruky si číst
ve vlastních stopách jít až tam, kde houká vlak
v klidu si počkat na ostrej hvizd
dělat, že necejtím, že je mi všelijak

den co den se tupě dívám na svůj volnej pád
nebráním se, nezblázním se, vychutnávám let
svět je pro mě jeden velkej antikvariát
do kterýho chodím vracet čas a utrácet

když zavřu oči, slyším ten tón
paprsky měsíce jak mosty přes propast
stín stínu říká: jo, to je von
pohyby unavený, poslední dům zhas

kouknul jsem se na hodinky, bylo za pět dost
krok dopředu a dva kroky zpátky je můj styl
měsíc zašel, noc je propast, nikde žádnej most
dneska asi půjdu domů o pár set let dýl

AŽ PŮJDE DNES V NOCI S TEBOU

až půjde dnes v noci s tebou
ten, co ti do klína spad
nečekej, že bude váhat
co dělá, to dělá rád
koukni se na ty dva v dešti
zima je jemu i jí
vidíš, jak hrozně si přejou
vyspat se s poezií?

až půjde dnes v noci s tebou
až zhasnou tenhleten bar
nečekej, že bude něžnej
z tvý duše zbude jen cár
a někde zas jeden básník
staví tě na piedestal
ráno si opláchneš oči
a pak se musí jet dál

až půjde dnes v noci s tebou
poslepu bude tě vést
nečekej, že to ňák zvládneš
je to spíš bigbít než jazz
ví, co si myslíš, kde bydlíš
jak se má pozvat, co říct
hra končí, za oknem liják
bubnuje do popelnic

AŽ ZTRATÍM NADĚJI

život se ubírá divnejma cestama
každej den stepuju na prahu neznáma
a nemůžu se hnout a nemůžu jít dál
co jsem to udělal – proč jsem to udělal?

na chladným nábřeží přečkávám do rána
lodě jsou klávesy Šlupkova piána
zpívám si Miláčka, vdechuju vůni pizz
v zářivejch nonstopech vzpomínám na měsíc

zatím jsem v pohodě, zatím jsem živ a zdráv
zatím jí nezpívám: oh baby, oh my love!
ale až ztratím naději, až ztratím naději
tak to tu zabalím, tak to tu zabalím

lidi se oddávaj neplatnejm obřadům
všichni se milujou – dopředu, dozadu
nejlepší kámoši lezou mi do zelí
kdyby tak věděli, kdyby tak věděli…

koukni se okolo: všude ta samá lež
buď s nima nehraješ, nebo se prohraješ
prohraješ tělo svý, prohraješ duši svou
a při žádným bluesu už neprojdeš očistou

zatím jsem v pohodě, zatím jsem živ a zdráv
zatím jí nezpívám: oh baby, oh my love!
ale až ztratím naději, až ztratím naději
tak to tu zabalím, tak to tu zabalím

ženská je prádelník se spoustou šuplíků
nejdřív je samej styk a pak už jen ze zvyku
v mysli má tuláka, kterej tu zaclání
vezme tvou lásku a dá mu ji na hraní

vítr ti zafouká do drahejch harmonik
rackové spustěj svůj vesele krutej křik
sám s cizím cigárem na chladným nábřeží
ještě že neprší, anebo nesněží

zatím jsem v pohodě, zatím jsem živ a zdráv
zatím jí nezpívám: oh baby, oh my love!
ale až ztratím naději, až ztratím naději
tak to tu zabalím – fakticky zabalím

BALADA Z PRAHY 7

myslím, že nic dobrýho nevěstí
pštros na Strossmayerově náměstí
bojím se, že mi šplouchá na maják
a směje se mi celej Strossmayerák

jenže co naplat, je to vážně pštros
přechází zebru bez klobouku bos
s nikým se na přechodu nemačká
čeká na zelenýho panáčka

povídám: hej, co jste to za zvíře
že trčíte tu vprostřed refýže
a odkdy pštrosi čekaj na tramvaj
a proč jste opustil svůj rodnej kraj?

pohlídne na mě spatra, zdá se mi
ač stojím a on sedí na zemi
pak řekne: vážně chcete vědět proč?
já vám to prozradím: pro pštrosí kvoč!

BEZ CÍLE

bez cíle oči zabloudí
tam, kde mě nikdo nesoudí
slábnoucí hřmění
a dál už není o co stát

do hroší kůže zamknu cit
zkusím se bez něj obejít
pak na tvý šíji
procvičím zmijí prstoklad

bez cíle, bez cíle, bez cíle
netvař se, luno, tak zavile
plazím se stezkou, kde přepadá stesk
má hvězda nečeká na Velkej třesk

bez cíle, bez cíle, bez cíle
k ráji mi zbejvaj dvě promile
pak ztuhnu v koutě jak dortovej vosk
jsem, nebo nejsem to já?

šílenej z prášků na zlý sny
i když jsem sám, tak mluvím s ní
trnitá cesta
s úsvitem přestává mě vést

nežli si šlapat po štěstí
to raděj sejdu na scestí
a to je celej
celej můj skvělej manifest

bez cíle, bez cíle, bez cíle
netvař se, luno, tak zavile
plazím se stezkou, kde přepadá stesk
má hvězda nečeká na Velkej třesk

bez cíle, bez cíle, bez cíle
k ráji mi zbejvaj dvě promile
pak ztuhnu v koutě jak dortovej vosk
jsem, nebo nejsem to já?

BĚŽEL JSEM ZA OBZOR

běžel jsem za obzor
stráň plná světel
pomalej volnej pád
zavátým světem
volal jsem o pomoc
zima se leskla
lavina myšlenek
ozvěna ze skal

lyžaři u cíle
znaveným zrakem
objali horizont
s letícím ptákem
pusto až na pár děr
po těžkých botách
někdo tu ztratil směr
napsal to v notách

kouří se z chalupy
a v bílém tichu
samota rozkvetla
má divnou příchuť
uctivý k temnu hor
a jejich délce
běžel jsem za obzor
k souhvězdí Střelce

BLOUD BLUES

koukám do zdi jako bloud
koukám do zdi celej tejden
koukám do zdi jako bloud
koukám do zdi celej tejden
v noci tě chci obejmout
a ve dne mě to sotva přejde

smutno je mi v pondělí
v úterý se v slzách brodím
ve středu se zastřelím
ve čtvrtek si mašli hodím
páteční blues veselý
na krchov mě doprovodí

třešeň květe doběla
v sobotu ji snědí drozdi
višeň kvete doběla
v sobotu ji snědí drozdi
v neděli se nedělá
a tak zas budu koukat do zdi

BLUDNEJ HOLANĎAN

člověk sám a sám se potácí
motá se po scéně a nikde žádný diváci
člověk potácí se sám a sám
narvaným městem jako Bludnej Holanďan
každej den ho něčím poleká
koukněte na toho osamělýho člověka
stíny se dlouží, smrt je vzdálená
z tmy v jeho duši se mu podlamujou kolena

bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

láska má, s kým asi usíná?
ať dělá, co dělá, je relativně nevinná
sem tam ji vídám ve svejch snech
většinu času ale zdá se mi o křídlech
lítám si, lítám povětřím
nikdo mě nehledá a nikomu už nepatřím
bez cíle plachtím sám a sám
narvaným nebem jako Bludnej Holanďan

bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

ženská je nestálá jak jarní počasí
pro něco zahoří a pak se zase uhasí
před chvílí mi ujel další vlak
je mi jen pětadvacet let a čekám na zázrak
SOS – ještě že tebe mám
poslední výstřel na planetě Sebeklam
přístav se změnil v mlžnej stín
a ty jsi útes, na kterým se zachráním

bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

jízdenka do pekla, z půllitrů dlouhej plot
už nikdy neříkej, že nejde o život
celej rok jsi v prvním měsíci
hodina mezi psem a vlkem končí zimnicí
už se v tom nevyznám – zapadlej nonstopáč
jak se dnes jmenuješ a co jsi vlastně zač?
pod hlavou obrubník, nad hlavou hejno vran
počítám do deseti jako Bludnej Holanďan

bůh ví, proč jsem přišel na ten svět
a čert ví, proč mu nechci rozumět
umím jen hrát a pít až do rána
umím jen chlastat a hrát

BLUDNEJ HOLANĎAN II

přišel jsem do bytu a ztratil řeč
jako by někdo prdnul žárovku
pro ksichty ze dvora mám jenom křeč
a marně s nima hraju na schovku
jen vstoupím do dveří, hned zamykám
rád bych se zavřel na sedmero bran
chybíš mi teprv, až když zbydu sám
a říkají mi Bludnej Holanďan

sedíme u piva, já povídám
a moje mysl bloudí po moři
předlouhou míli sobě sám se zdám
dokud mě sebechvála nezboří
na černý pláži stavím pevnej hrad
na pláži plný nabroušenejch vran
marně si hraju na ostnatej drát
a říkají mi Bludnej Holanďan

denně si s sebou nosím jednu zeď
a chvilku trvá, než ji postavím
kdo z koho – otázka a odpověď
mám rád, když holka říká: c’est la vie
jsem kanec, když se nikdo nedívá
s večerem přejdu na náhradní plán
svou píseň štěstí do zdi vyzpívám
a říkají mi Bludnej Holanďan

nechci být s nikým než s tím, s kým chci být
nechci tě nikdy ztratit z dohledu
kdo mě má poznat, musí hrozně chtít
já sám ho k tomu sotva dovedu
už nemám pocit, že se probudím
nestojím o žádný z těch novejch rán
vítr mi pěkně točí osudím
a říkají mi Bludnej Holanďan

BLUES MRTVÝHO HAJZLA

chcípnul jsem a teď sedím
na baru z oblaků
směju se všední šedi
a kopu do ptáků

tělo mi tleje v hlíně
duch ale kráčí dál
zaživa jsem byl svině
v nebi jsem zmutoval

barman je starej anděl
křídla mu zpuchřela
dělá jen to, co Pán děl
co neděl, nedělá

dívá se na mě svrchu
když mluví o těle
má na mysli mou mrchu
noc s blbým andělem

při špatným osvětlení
dvou nedomrlejch hvězd
probírám to, co není
proklínám to, co jest

před tejdnem jsem si v Krči
říkal, že bude líp
a teď tu se mnou trčí
ten opeřenej typ

vesmír se divně houpe
sem tam a naopak
tancuju s každým sloupem
tancuju s ním jen tak

já, kterej jakživ neměl
v palici vůbec nic
mám v hlavě, podržte mě
neb jsem se pic – pic – pic!

tuhletu píseň písní
si brečí do piva
zlej člověk, co svý zlý sny
teď právě prožívá

tak trhněte si haksnou
a polibte mi šos
ty blbý hvězdy hasnou
a já už vás mám dost

už vás mám vážně dost!

BLUES NEDĚLNÍ NOCI

hodiny běží a noc je tak nádherně živá
v poslední tramvaji klimbá můj nedělní splín
přemýšlím o dobru, o tom, co ve zlu se skrývá
zlo je druh dobra a láska je amfetamin

amplion z nádraží promlouvá plechovým hlasem
k toulavé zvěři jak čaroděj ze země Oz
záclona tančí a město mi diktuje báseň
špitál má padla a svítí jen pohotovost

chtěl jsem ti napsat, proč nespím, jak žiju, v co věřím
ruka mi cuká a v hlavě mi odbíjí zvon
amplion z nádraží promlouvá k toulavé zvěři
z repráků duše zní tiše mé daimonion

BLUES O ČERNÝM SVĚDOMÍ

padá mi do peřin
blues černý jako bota
hluboký jak tvůj klín
kde brát chuť do života
Paříž už není in
a Varšava je złotá
kde brát chuť do života
kde brát chuť do života

padá mi do peřin
blues černý jako bota
Paříž už není in
a Varšava je złotá
tvý tělo splývá s mým
a duše se v tom motá
proměnit slovo v čin
s úsměvem idiota

rád bych si život svůj
žil tak, jak se mi líbí
vezmu si do hrobu
svý omyly a chyby
prej to s náma vidíš bledě
ve tvým klíně jako v tundře
starej chlap, co všechno věděl
včera umřel, včera umřel

mý černý svědomí
a tvá falešná nota
ptáš se mě: jsme to my?
chraň pánbůh, ještě to tak!
Paříž už není in
a Varšava je złotá
proměnit slovo v čin
a duše se v tom motá

kde brát chuť do života
kde brát chuť do života

BLUES O ŘETĚZU
hudba Jiří Šlupka Svěrák

pána mi vzala žlutá voda
ani se nestih nalíznout
dřív nebo pozdějc by mě prodal

a jeho milenka se drápe
na kládu plnou pijavic
hbitějc než k němu na kanape

a jeho děcko, aniž ceklo
v kolíbce, kterou zchroustal jez
procestovalo celý peklo

a já mám řetěz kolem hlavy
a bouda na dně váží cent
a to si nikdo nepředstaví

BLUES O SNECH

měl jsem tuhle spaní
lehký jako dech
a viděl bílou paní
a taky druhej břeh
holky v ptačím peří
a kolem samej vrak
kdo chce, tak ať mi věří
mě jenom trefil šlak

strejda Karel Slabý
nevěděl co a jak
zda žít, či zda se zabít
tak vylez na barák
a skočil mezi mraky
a nic tam nenašel
do pekla vozej vlaky
věřící Tomáše

papež dnes hraje šachy
a zejtra domino
vždycky mu zbudou prachy
na zpěv a na víno
polední audience
svatýho Xavera
a zvony znějí tence
do blba, do šera

ošklivý kvítí
mi lemuje práh
a každej to cítí
ten šílenej strach
bije ti v hrudi
a vyráží dech
a hoří a studí
strach o pytel blech

kulatý kruhy
a hranatej roh
a krvavý pluhy
a pochcanej stoh
oblaka padaj
už nechci je nýst
a na holý záda
ti napíšu list

BLUES O ŠPATNÝ POVĚSTI

tuhle jsem zas dostal prapodivný blues
jako když si holým zadkem sedneš na kaktus
tak ti píšu, Sally, že mám děsnej bol
bez dobrýho bydla není žádnej rokenrol

dva dny a dvě noci blues mě obtáčí
nosí moje jméno, rozlejhá se z pavlačí
zoufale se chytá naleštěnejch klik
trousí moudra, z kterejch na mě křičí otazník

která dobrá duše přišla na to, že tady chci shnít?
a kdo z vás se mi vůbec odvažuje říkat, co mám chtít?

zacpal jsem si uši a poslouchám ten klid
abych splatil nájem, musel jsem se zadlužit
nač takovej bejvák, když mi stačí most
k čemu boty do špičky, když můžu chodit bos?

tak ti píšu, Sally, že zavírám krám
balím si svý fidlátka a mizím kdovíkam
počkám, až se setmí, a pak se odplížím
blues o špatný pověsti má hrozně dlouhej stín

BLUES PRO ADAMA A EVU
hudba Viktor Švagr

jdi mi z očí, jdi mi z očí
nic, o co bych, holka, stál
vím a nevím, co si počít
snad abych ti zamával
kecy v kleci, smutnej Rus
nač si, bejby, kazit vkus?
jsi temná jak ty mraky
a místo tepen fláky skal

zavři zvenčí, zavři zvenčí
chci tě zabít a bejt sám
trať se tenčí, trať se tenčí
mizí vlak i velkej flám
jak do vagonu fičí máj
a stromy, domy utíkaj
zdá se mi to snadný
ujet modrejm náladám

dám si víno, dám si víno
ňákej levnej krvesaj
za Evino, za Evino
jabko šel jsem světa kraj
kde je Eva, tam je had
nakonec bych měl bejt rád
Adam sežral hada
a tohle není žádnej ráj

BLUES PRO ČERNÝ MÁRY

tohle je blues pro černý máry
padne jim jako ulitý
živý se chvějou strachy
a mrtvý spěj jak zabitý

tohle je blues pro prázdnou rakev
co čeká na mě, až ji naplním
když jeden vstává z hrobu
ten druhej spí jak na trní

koukám, jak svítá ráno
oči mám na petlici zavřený
dneska nám končí sranda
zejtra se sejdem pod zemí

BLUES SOBOTNÍHO RÁNA

zlomená kytka se marně točí za sluncem
v bordelu větraj a zkyslá vůně vane ven
sobotní ráno: chlap před zavřeným hostincem

snažím se probrat – utápím se v závrati
byt se mnou krouží a pak se se mnou obrátí
šumění stromů: ten velkej dub a akáty

nemůžu najít to, co jsem včera někam dal
copak to bylo a na kom jsem to vyžebral?
teď mi to chybí a hledám to jak svatej grál

někdy se člověk sám sebe tak ňák poleká
někdy sám v sobě přestává vidět člověka
někdy se zdá, že nic už na něj nečeká

všechno je stejný – jízdní řády beze změn
v tý zvláštní chvíli, kdy není noc a není den
zlomený srdce se marně točí za sluncem

miláčku, vzbuď mě, mám pocit, že už nevstanu
vidím tvý vlasy, jak poletujou v průvanu
chlap venku stojí a smutně hledí do džbánu

BLUES ZA FRANÇOISE VILLONA

nebe jako kost a pes ji hlodá, hlodá, hlodá
nebetyčná zlost na opilýho lodivoda
vše, co zbude, když se zavře opona
naštvaný blues za Françoise Villona

stopa za koly a eskymácká dýmka míru
bílí buvoli, co lezou lidem do kvartýru
v půli useknutá ruka zákona
krvavý blues za Françoise Villona

šibenice, vrány černý jako Velká louže
měl jsem svoje plány – teď mi tady ustelou, že
píšu po zdech o snu, co se nekoná
zašitý blues za Françoise Villona

nemůžeš se bát, kdykoli vyjdeš na ulici
zboříš jeden hrad a už tě věšej za palici
svýho krále zdravíš: moje poklona
podvratný blues za Françoise Villona

dneska hraješ šach a zejtra zahraješ si s mlýny
hlavně žádnej strach – ten tě jen stáhne do hlubiny
a až ti vezmou posledního piona
půjdem na smrt za Françoise Villona

BLUESOVÝ SRDCE

oči jak len
ty toho dost napoví
pod víčky Paříž
nebo Britský ostrovy
a já jdu bos
jdu ti naproti bos
srdce mý je hladový
hladový a bluesový

zmatenej rok
v drahách, co se nespojí
se známou ženou
v povědomým pokoji
ta druhá spí
tiše, nevinně spí
a každý ráno po boji
mi z duše kousek ukrojí

včera a dnes
před rokem a po letech
dívám se za ní
jak mizí na opačnej břeh
k některejm z nás
patří minulej čas
a tečka patří za příběh
tak jako nádech za výdech

BOJOVÁ PÍSEŇ ČERNÉ BRIGÁDY

než se kolem sešeřilo
měl jsem patnáct bodnejch ran
až skončíme tohle dílo
tak se možná nepoznám

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

ještě chvíli klidu a pak chci slyšet tamtamy
před náma je peklo a potopa je za námi
jestli někdy zdrhnu, tak leda v jiným životě
že zas budem slavit, to si šuškaj vrabci na plotě

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

vodkráglujem matku a vodkráglujem manželku
týhle vystrojíme funus, týhle veselku
jsme holt hodný hoši, a to o nás všickni ví
voči máme rudý a broky máme šedivý

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

do čutory z nudy ryju lebku s hnátama
jít už není kudy – peklo před náma i za náma
jestli někdy zdrhnu, tak leda v jiným životě
že zas budem slavit, to si šuškaj vrabci na plotě

po babičce fousy cara Nikolaje
pojedeme s holkou do smutnýho háje
každej si to může přebrat
jestli loupit, nebo žebrat
u majora Quantrilla

BOTIČ (ZATÁHNI OPONU A ÚČET)

zatáhni oponu a účet
a půjdem krmit krysy k Botiči
Botič nám bude temně hučet
přelezem zábradlí tyč po tyči

pohlídnem dolů těch pár metrů
kde naše slzy duhou hrají
a všude kolem smrad jak v metru
měděnej vír, co duhu krájí

zatáh jsi oponu a utek
sem k vodě, kterou pluje mráz
akáty, dráty, zrezlej plůtek
tak dolů skoč a sraz si vaz

BYT

po třetím zazvonění chtěl by se vypařit
vtom zavrzaly panty, hlas řekl: nazdar… byt
voněl jak před adventem a kdosi z příbuzných
upustil slzu (pak ji zas nenápadně zdvih)

hodiny stále stály, lednička hrčela
ty, jimž je život malý, rozpálil doběla
vztek marných lamentací nad lidským údělem
dva vystrašení ptáci v kleci jak manželé
tiskli se tělo k tělu, pěli jen pomálu
vědouce o popelu v zaskleném regálu

seběhl čtyři patra a už se nevrátil
doteď se po něm pátrá – vím, že měl málo sil
a že šel rovnou k lávce přes řeku Vltavu
neskočil – krmil dravce a čuměl do splavu

BÝK

arénou zní: toro! toro!
toreadora teď skoro
nabral ten skot na rohy

nevěřili byste ani
co se děje před svítáním
vprostřed tmavé oblohy

asi ve čtvrt na tři ráno
nahrnou se hlavní branou
všechna hvězdná znamení
do měsíční arény

napětím si koušou nehty
když býkovi lechty lechty
toreador dělá

býk bezmocně bučí smíchem
když tu zazní náhlým tichem:
pustil duši z těla!

obecenstvo vzorně smekne
a potom se rozplyne
jak by ne

žádná kalamita
svítá

CASEY JONES
hudba Wallace Saunders

sem pojďte všichni, co jste na dráze
slyšte příběh o veliký odvaze
Casey Jones byl ten hrdina
tak ať se na něj hodně dlouho vzpomíná

v půl čtvrtý Jonese volá dispečer
Casey ženě od svačiny uteče
v kapse jízdní řád, kterej sotva čet
povídá: dneska, holka, pojedu na onen svět

Casey Jones do kabiny skočil
Casey Jones řády sotva čet
Casey Jones do kabiny skočil
dneska, holka, pojedu na onen svět

prolít Jižní Memphis řka: no tak ať!
topič na něj: do toho, máš volnou trať
výhybkáři znaj už tohle kvílení
známej škrtič klapek Casey, vážení

trakaře padaly tejden nebo víc
venku husí kůže, na mašině hic
jenom nerad na třicítku zpomalil
na poštu holt počkaj o pár hodin dýl

Casey Jones do kabiny skočil
Casey Jones řády sotva čet
Casey Jones do kabiny skočil
dneska, holka, pojedu na onen svět

topič volá: už zas jedeš jako ďas
když jsme byli ve stanici, nehoukals!
Jones vrčí: třeba bych to ještě stih
teď to pustit k vodě, no to by byl hřích

topiči, topiči, nezmatkuj
nalož, jak jen můžeš, drahej hochu můj
ať si třeba vykolejím docela
pošta by se věru zdržet neměla

Casey Jones do kabiny skočil
Casey Jones řády sotva čet
Casey Jones do kabiny skočil
dneska, holka, pojedu na onen svět

v zatáčce tam, kde se tyčí sráz
zaplatil za to, že jel jako ďas
topič jenom zařval: Jonesi, vidím vlak!
skočme, teď nám oběma jde o kejhák!

právě tam v tý zatáčce, když spatřil ten vlak
Caseyho mysl zastřel temnej mrak
a tak topič skočil, Casey řídil dál
dobrej mašinfíra, ale čert ho vzal

Casey Jones do kabiny skočil
Casey Jones řády sotva čet
Casey Jones do kabiny skočil
dneska, holka, pojedu na onen svět

chudák Casey byl tak poctivej
zní hukot lokomotiv tesklivej
každej v kraji slyšel jeho píšťalu
a málokdo ho viděl jezdit pomalu

hlavobol a srdcebol a jinej bol
pletou se ti denně do rachotu kol
a že někoho občas vezou na káře?
i takovej je chleba železničáře

Casey Jones do kabiny skočil
Casey Jones řády sotva čet
Casey Jones do kabiny skočil
dneska, holka, pojedu na onen svět

CELEJ DEN SE SE MNOU HOUPE LOĎ

celej den se se mnou houpe loď
příšerně se se mnou houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

včera jsem si zašel na pivo
a teď mám pocit, že je všechno nakřivo
autobus i automobil
stromy, domy, hroby, hroby
lidi jdou a strachy ani neplivou

opil jsem se v baru U pštrosa
buďto s ňákým kamarádem, nebo sám
metr piv a jedno víno
a že jsem měl nakoupíno
zajed jsem to pomazánkou z lososa

(a teďka)
celej den se se mnou houpe loď
příšerně se se mnou houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

ráno bylo vskutku plný krás
nejmíň do půl jedný jsem byl pod obraz
do dvou jsem měl ztuhlý rysy
do pěti jsem věštil z mísy
v sedm vyšel měsíc, ale pak zas zhas

láska, to je kráva nebeská
a mučedníkům žádná holka netleská
řekla: neřvi a dej na mě
lásku koupíš v každým krámě
stačí zajít na Floru či do Tesca

já na to:
celej den se se mnou houpe loď
příšerně se se mnou houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

každej z nás má ňákej skrytej kaz
ňákej kaz má v sobě skrytej každej z nás
mrcha k mrše, vrána k vráně
od večeře do snídaně
bdíme s duší černou jako kolomaz

celej den se s náma houpe loď
příšerně se s náma houpe loď
holka moje, zlato moje
zbav mě toho nepokoje
buď mě zabij, anebo mě vysvoboď

CELEJ ŽIVOT TAHÁM KOMBA

celej život tahám komba
už jsem z toho hotovej
jestli mi ten marshall shoří
fakt už nemám na novej

kde to dneska probůh hrajem
v který hrozný prdeli?
ukážem jim cestu rájem
zkazíme jim neděli

celej život tahám komba
co jsem komu udělal?
kytara je jak má milá
bůh ví, kde se válela

publikum je ňáký sťatý
podivně se kymácí
ve snu potom místo ženskejch
lezou po mně slimáci

celej život tahám komba
k tomu pytel harmonik
řekněte mi, proč to dělám
neptejte se, za kolik

prachy z toho nemám žádný
sponzoři se nehrnou
buďto mi ty ruce zchromnou
anebo mi ochrnou

CESTUJEM V DĚRAVÝ LODI
hudba Tereza Staňková (pro K. P.)

cestujem v děravý lodi
nemáme chuť se znát
mě nikdo nevysvobodí
z tebe je automat

potkávám tvý pěkný tělo
na cestě do vany
spoutaná útulnou celou
tančím ti do rány

dvě prázdný nádoby v šeru
se svíčkou na dlani
ve snu tě za ruku beru
ve dne tě zaháním

bojím se probudit do tmy
bojím se držet stráž
noc co noc do kalnejch vod mi
padáš a odplouváš

cestujem v děravý lodi
a nikde žádnej břeh
mizíš mi do kalný vody
v zlejch nekonečnejch snech

CIZÍ STÍN

rozdávám úsměvy
a slyším samej smích
nad vodou mě nedrží
už ani vlastní brácha
nový ráno, nová lež
a novej zámek na dveřích

stín, co za mnou jde, je cizí
když se ohlídnu, tak zmizí
kde je naše velká láska?
ne
už není o co stát

někdo snad bojuje
já ztratil meč i štít
sto let jsem nic nechápal
a náhle lidi znám
nechci tu zůstat
a už vůbec nechci odejít

kde je naše velká láska
kde je naše velká láska
kde je naše velká láska?
ne
už není, není o co stát

udělej čáru nebo tečku
spal ten most
vysvětli si každej krok
buď jinde, než jsem já
pořád si opakuj
že neměli jsme budoucnost

nebyla to velká láska
velká ani malá láska
nebyla to žádná láska
ne
a není o co stát

CO CHCEŠ

jsem drsnej faun lesů
a piják krutejch žen
a břímě, co nesu
znám jenom já, já jen

jsem překrásná báseň
a hnusná lidská veš
tak neplejtvej časem
a řekni mi, co chceš

co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
nemluv na mě v hádankách
a řekni mi, co chceš

jsi ve svým městě
se svou rodinou
já bloumám deštěm
a nemám na víno

chceš modrý z nebe
a já mám jen ten déšť
chceš lásku předem
tak co to vlastně chceš?

co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
skonči to mý trápení
a řekni mi, co chceš

co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
víš, že vím, že nespíš
no tak řekni mi, co chceš

jsi celá žhavá
vprostřed krutejch zim
jsi špatná zpráva
rána do slabin

já bydlím v iglů
a ty furt jenom žhneš
tak nech těch fíglů
a řekni mi, co chceš

co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
sem s tím, čekám, poslouchám
tak řekni mi, co chceš

co chceš, co chceš
řekni mi, co chceš
nehraj si s tím párátkem
a řekni mi, co chceš

co chceš!

CO MĚ STRAŠÍ

straší mě nejistá existence
jestli mě nepřijmou kolektivy
budeš mě potom chtít za milence?

straší mě závrať z plané vášně
tohle mě, brouku, straší strašně

straší mě jedovatí plazi
straší mě, že mě můžou zmrazit
straší mě ranní popeláři
KSČM a moudré stáří
straší mě ČT, Prima, NOVA
straší mě Helenka Vondráčková

straší mě IQ žurnalistů
straší mě zvrhlí bratři v Kristu
straší mě suicidní včelky
neukojené učitelky
příručky, které neuzvednu
pošťáci, kteří chodí v jednu
rasisti hanobené rasy
ti, kteří chtějí cosi spasit
blbečci, tupci, vylízanci
papež a jeho zaměstnanci

CO SI MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ?

co si myslíš, že děláš?
kam si myslíš, že jdeš?
o čem myslíš, že mluvím
když ti říkám, co jseš?

po kom myslíš, že šlapeš
ty a celej tvůj klan?
fakt si myslíš, že nevím
že máš náhradní plán?

kde si myslíš, že žiješ?
s kým si myslíš, že spíš?
komu myslíš, že chutná
ta tvá ledová tříšť?

kdy si myslíš, že skončí
tenhle kyselej déšť?
proč si myslíš, že musím
dělat všechno, co chceš?

kdo si myslíš, že čeká
na tvý zážitky z cest?
jak si myslíš, že poznáš
co je zločin, co trest?

jak moc myslíš, že toužím
po tom, co mi chceš dát?
koho myslíš, že baví
ten tvůj růžovej sad?

kolik myslíš, že zbejvá
dnů a tejdnů a let?
za co myslíš, že stojí
ten tvůj růžovej svět?

odkud myslíš, že berou
se ty špinavý lži?
proč si myslíš, že žerou
tě ty špinavý vši?

co si myslíš, že děláš
kam si myslíš, že jdeš?
kdy si myslíš, že přijdeš
kdo si myslíš, že jseš?

ČEKÁ UŽ JEN NA JINOU LÁSKU

dotkla se pustého ostrova
čeká už jen na jinou lásku
čtyřlístek ke dnu – i podkova
čeká už jen na jinou lásku
vlna ji vynesla až na horu
odteďka tráví život v pozoru
poslala becherovku s péefkem
a čeká už jen na jinou lásku

na hoře, která sluje Stolová
čeká už jen na jinou lásku
ruce má z nebe, nohy z olova
čeká už jen na jinou lásku
já slepě za ní jako věrný stín
života macecha a smrti syn
ona mi utahuje vodítko
a čeká už jen na jinou lásku

nečeká už ani na psíka
čeká už jen na jinou lásku
kam s psíkem, co za ní utíká?
čeká už jen na jinou lásku
nadává na nárožní hodiny
čas stojí, já jsem tady jediný
vždycky jí pod nos strčím čerstvý květ
a vždycky čeká na jinou lásku

ČEKÁM NA DÉŠŤ
hudba Tereza Staňková

čekám na déšť – nikde nic
slunce svítí do ulic
a já ležím v peřinách
jako zvadlá květina

čekám na déšť, usychám
opadávám do ticha
kolik lístků, tolik ran
chřadnu s oknem dokořán

čekám na déšť a mám strach
vrabci skáčou po střechách
dole v baru stojí čas
víte o mně? vidím vás…

čekám na déšť, slyším hrom
oblékám se do záclon
hledím k nebi, k jeho hrám
čekám, doufám, uvadám

ČERNEJ CHRT

u mejch dveří leží černej chrt
přenádherný oči plný slz
slyším, jak si dejchá do tlapek
já se koukám do zdi, on se kouká skrz
já se koukám do zdi, on se kouká skrz

když je tma a prší, když je zle
u mejch dveří leží černej chrt
vyje, jako kdyby už byl čas
když je tma a prší, míváš jinej hlas
když je tma a prší, míváš chrtí hlas

když je tma a prší, když je zle
u mejch dveří leží černej chrt
vyje, jako kdyby už byl čas
když je tma a prší, vídám vlastní smrt
když je tma a prší, vídám vlastní smrt

ČERVENEC
hudba Tereza Staňková

od července k srpnu
vede zlatá nit
co s takovou láskou
která se chce mstít?
měsíc zvolna stoupá
na zámeckou věž
tma si lehá do střech
jemně voní déšť

co s takovou láskou
kterou sežral vztek?
v podloubí svou kávu
polykám jak lék
kol dvanácti ctností
tančí zmoklý kos
a to zbité torzo
to je Upřímnost

v zahradách své mysli
krokem pomalým
vzdaluji se známým
co mě neznali
vzdaluji se právu
v rukou nepravých
hořce bijí zvony
prší do kávy

ČTVRTÁ SESTRA

připadám si jako čtvrtá sestra ve Třech sestrách
tam, kde mě každý zná, jsem osamělý, cizí
a všude bílo: bílé noci, bílé břízy
zdá se mi o Moskvě – zas den, co za nic nestál

připadá mi, jako by i tebe napsal Čechov
vzdělanost spojit s prací: v tom to všechno vězí
a zatím důstojník jde na smrt pro tvůj plezír
nesmysl, nuda, zmar – to vše pod jednou střechou

připadám si jako d’Artagnanův sluha Planchet
v zájezdním hostinci vyspávám po opici
a Sancho Panza náměsíčně nese svíci
přes dvůr, kde smutný rytíř zpívá o La Manche

připadám si jako Satan z knihy Marka Twaina
v podivném Kocourkově věštím lidem z dlaně
zasévám strach a blbost kvete nevídaně
je plná prázdna ta má duše neprodejná

DEN PRO MOU LOUTKU

autobus mi ujel, v metru řádil vrah
a tak jsem tě našel v temnejch uličkách
Kafka, kytka, brejle, středověkej šat
zrudla jsi a zašeptala: chceš si hrát?
bylo mi tak vztekle, že jsem ti to zblajz
provedlas mě peklem v klubu Paradise
další den mý loutky, kterou vodí strach
po posmrtně pustejch uličkách

koukám na tvý řasy, ostrý jako led
modrý jako k ledu přilepenej ret
zas mi něco říkáš – něco, co už znám
nenápadně pošilhávám k hodinám
myslím na to menší ze dvou obřích zel
vidím biče, tyče, lubrikační gel
víš, kolik mám čárek jen za loňskej rok?
no nevím, ale podívám se na tvůj blog

v šachovým koutku
hrajeme židy
den pro mou loutku
pěkně mě zřídil

epitafy píšu pod žebra všech Ev
inkoustem, co připomíná vlastní krev
jiný básně neznám, nemám pro ně cit
z každičkýho čtení musím odejít
bylo mi tak vztekle, že jsem ti to spolk
teď se z mýho undergroundu stává folk
stín a klín a láska, vypálenej cejch
a nula bodů od mejch známejch neznámejch

DILEMA

mám chuť probodnout se věží
co padá vzhůru
koukám, jak se město ježí
a dělám inventuru
už jsem se rozloučil tu se všema
teď sedím a mám Boba Dilema
broukám
to jenom motor běží

v dálce dračí oči hoří
v uších šumí moře
měsíc, ten si pohovoří
s mlhou na Stolový hoře
jako by upíjel z ní chvílema
já sedím a mám Boba Dilema
bůh ví
kdo tvoří, ten i boří

spílám všem těm, co se ptají
(a já jim ještě odpovídám)
spílám všem, co usínají
zatímco já tu za ně hlídám
unaven předlouhejma mílema
jen sedím a mám Boba Dilema
zpívám
a oči zhasínají

DÍVČÍ KALENDÁŘ

Diana z piana je celá pryč
tak jsem jí jedno dal – jenom si cvič
začala cvičiti
chtěla mě zničiti
musel jsem na ni vzít kovovou tyč

Doubravka mazavka veliká jest
já si dám pivo a ona hned šest
já si dám frťana
tančím až do rána
ona jen sedí a zatíná pěst

Zora je chorá už od pohledu
přichází to na ni každou středu
sedne si u splavu
stoupne si na hlavu
nejpozdějc v úterý dám ji k ledu

Ingrid je původem Eskymačka
a když mě obejme, tak mě mačká
chytí mi vorvaně
jenom tak do dlaně
povídá: zkus si to, je to hračka!

tahleta prokletá Otýlie
tu žádnej z nás nikdy nepřežije
je tu už 200 let
možná už 205
205 dlouhejch let krev mi pije

nechal jsem Marice v Kostarice
sedmery kožený rukavice
a čtyři šály
bůh ví, co stály
mě ty kostarický fujavice

nejdelší kšandy má moje Vanda
každá ta kšanda jí hrozně plandá
potkal jsem Vandu
a přišláp jí kšandu
hekla a změkla – to byla sranda!

bože, ta šeredná Veronika!
prsa jak tahací harmonika
pět brad, šest bradavic
jinak už vůbec nic
ještěže nejde nám elektrika

kožená Božena na harleji
jezdí sto, nikdy ne pomaleji
přidá plyn – vžum!
spadne ti dům
víckrát už Boženě nenaleji

Ljubina čuba má milion vad
jedný však musím se obzvláště smát
když přijde Ljuba
tak zblázní se čuba
a škubá a škubá a škubá a škubá

tuhle jsem načapal Miloslavu
jak mi chce vykouřit všechnu trávu
ona jen poudá:
pojď si dát čouda!
dal jsem dva čoudy – teď necejtím oudy

Gizela zmizela mi jako dým
teď koho potkám, tak tomu se mstím
mám vodní pistolku
namířím na holku
poliji bestii, pak klidně spím

Dorota od Rotta šla jako v snách
lekla se, když jsem jí na ruku sáh
vzaly ji velice
Rottovy matice
bez matic prej na nic bude náš vztah

Matylda methyl dá k ethanolu
vyhodí do vzduchu celou školu
jestli to nebouchne
z chemie vybouchne
ve vobou případech půjdem spolu

Elena zelená od přírody
zešílí, když vidí lesní plody
jak spatří jahodu
vrhne se po plodu
vždy kolem nadělá spoustu škody

Světlana – metla na parazity
dělá to jak holky v New York City
ukáže placku
a dá první facku
a pak už ji není jak zaraziti

Dita v tom lítá už od února
za všechno může ten chlap jak hora
říkal jí: holčičko
sahal jí pod tričko
pak odjel k rodině do Tábora

Když si bral Slavomír Miroslavu
pozval nás, to se ví, na oslavu
Mirka to zmerčila
do Slávka sterčila
kdo se chceš zasmát, jeď na Moravu

Marcela parcelu podědila
by si tam ob víkend lebedila
vezmu si Marcelu
pak celou parcelu
střelím i s Marcelou za tři kila

v noci jsem zahlíd stín Alexandry
čert aby spral tyhle její vandry
obešla sednici
vyžrala lednici
tímhle se léčí prej z každý chandry

pitvala žížalu Evženie
jak jste, doktore Jesenie?
s odvahou Perikla
v půli ji přefikla
zalkala žížalí kolonie

Svatava nevstává před polednem
s ladností mrože se z lože zvedne
stojí mi na dece
já bych rád na WC
ona však děvče je neposedné

Žofie z mafie má děsnej strach
u ní je každej hned masovej vrah
ani mně nevěří
když zvoním u dveří
myslí si, že bych jí na život sáh

Aneta planetu objevila
rázem jí malá je moje vila
prokletá planeta
kde je má Aneta?
do nebe mávám jak malej Míla

Nataša přednáša baladěnku
já mrkám ke dveřím na Vladěnku
na Pražském vajíčku
podvádím ženičku
pak vezmu ženku na sklenku v šenku

Jana je slaná, neb pořád brečí
brečí jen tak, brečí mezi řečí
tuhle se opila
v slzách se topila
už ani flaška ji nevyléčí

neřekli byste, co Antonie
za jeden večer sní bomboniér
za kilo nugátu
utratí výplatu
pak to s ní celou noc pěkně šije

čí to byl nápad vést Adrianu
na velkou právě na Malou Stranu?
čočkou se naprala
Karlův most zbourala
teď už se přes řeku nedostanu

dřív jsem si myslel, že Bohuslava
na sto pro, na beton je ta pravá
po dětech se z ní však
vyklubal maniak
s úsměvem na líci skončila v Bohnicích

Nora furt orá a sem tam pleje
pleje, když praží, pleje, když leje
celej rok proplela
záda ji bolela
ona se tomu jen blbě směje

Amálie jela na Libuši
v očích mrak, za to však slunce v duši
taxikář netuše
jak jet do Libuše
zavez ji do Pyšel (dál jsem to neslyšel)

ten samej taxikář v žlutý volze
dvořil se předvčírem lehký Olze
Olga se vzpouzela
občany vzbouzela
vykop ji do noci bez první pomoci

malej Yetti dělal do Markéty
tak, že ji povalil na parkety
než byste řekli švec
přikryl je koberec
potom je zašlápnul velkej Yetti

tuhle jsem spatřil svou holku Martu
jak s kvérem na rohu drží vartu
tak jsem k ní přiklusal
bodák jí poflusal
šel sbalit Jarmilku, co má jen civilku

Alena spálená od sluníčka
papala na louce pacholíčka
spatřil ji indián
rozbil si na ní stan
toť příběh bludného údolíčka

Hana je vdaná, já však jsem rapl
tak jsem ji zezadu pěkně chňapl
volala manžela
jinak však držela
než přišel, tak jsem se v klidu zapl

Helena jelena přivábila
střelila, jenže si nenabila
ona ta Helena
sama je střelená
navíc má ránu jak já, když dřív vstanu

Johana pohana milovala
doma mu nemluvně grilovala
pánbůh to ucítil
zabavil jí ten gril
moc se Johana rozčilovala

když jela poprvé Evelýna
na školní výlet do Temelína
dotkla se radia
ježišimarija!
marně teď své čtyři ruce spíná

Pavlína zhasíná večerníček
vždy když jde Jeníček pro perníček
chce se jí brečet
když baba se peče
a chladná Mařenka směje se z okénka

DNESKA POZDĚ K RÁNU
hudba Pepa Streichl

dneska pozdě k ránu měl jsem zvláštní sen
zdálo se mi, žes mi řekla: sbohem, čert tě vem!
odcházím s tím druhým, co tu se mnou spal
zatímco ten první někde hrál pro prázdnej sál

rozpačitě bloumám pustým nádražím
se sklopenou hlavou čekám, až se zvedne dým
koukám, jak tvůj vláček mizí za horou
dneska hraju v Atlantě a zejtra v Statesboro

když už jsem tam asi dvě hodiny stál
výpravčí mě polehounku kolem ramen vzal
povídá: běž domů, otevři si gin
zejtra hraješ v Statesboro a pak hned v New Orleans

za pár dnů se za mnou připlazíš jak had
až ti začne chybět ten můj něžnej prstoklad
marně budeš prosit, až se zvedne dým
dneska hraju v Atlantě a zejtra – co já vím

DO ROZHLASU NEVLEZU

do rozhlasu nevlezu, dokud budu živ
nejsem z rodu vítězů, no ale ani primitiv
já vím, že mám to, co dělám, dělat rád
zavřít hubu, držet krok a brát svůj plat
trable spláchnout do dřezu a dělat cokoliv

chtěl jsem myslet hlavou, leč zle jsem pochodil
chtěl jsem najít vlastní řeč, našel jsem jen dril
to je porád jenom samý: pozor, vztyk!
každej druhej je tu starej bolševik
do rozhlasu nevlezu – dík, už jsem tam byl

kamery a píchačky, turniket a kód
lejstra, štemply, visačky – váš věk! a číslo bot!
podpis v knize příchodů a odchodů
kde jsi byl a s kým a z jakejch důvodů?!
do rozhlasu nevlezu (leda bych přelez plot)

a službu měl ten večer starej Voda
ten je starší než sám čas
povídá:

musíš znát ten správnej grif, jak vyhovět všem
cti náš skvělý kolektiv, nebo jdi z kola ven
o šťouraly jsme tu nikdy nestáli
archiv, ten jsme pro jistotu smazali
na nic, co se dělo dřív, se nepamatujem

tak hráli si tam na práci a na skutečnej svět
zírali jak vlčáci na tureckej med
každej dělal zásadně jen to, co měl
nikdo se tam pro nikoho nepředřel
styl, kterej se vyplácí už 2000 let

ďábel stvořil rokenrol a pámbu nám dal pop
bigbít, to je John a Paul, a kdo je to ten Bob?
tak to chodí, když chcete hrát svoje blues
lidem, kterejm k štěstí stačí Tomáš Klus
a kdo říká, že to není folk, sám si kope hrob

ať zkusíte cokoli, náš zákazník – náš pán
v tomhle šťastným údolí, kde stačí plnit plán
tak to chodí, když čekáte na potlesk
v zemi, kde je nejčtenější plátek Blesk
kde vkus se belhá o holi, kam rozum není zván

já nerozdávám úsměvy a poznám dobrej vtip
z jistejch věcí neslevím a nechci se mít líp
chci jen dělat to, co umím a co znám
a nelhat si tak dlouho, až se nepoznám
do rozhlasu nevlezu – nejsem jejich typ

holt nejsem ten typ…

DUBNOVÁ PAŘÍŽ (April In Paris)
hudba Vernon Duke

dubnová Paříž
bulváry kvetou
ve stínu stromů
prostřený stůl

dubnová Paříž
dík za tu chvíli
zvony zní v celou
a v půl

mé trápení
jak zázrakem
obléká si jarní šat
sám, vzdálený
jdeš za svým snem
nic nebolí napořád

jen
dubnová Paříž
všude tě hledám
tady se nedá
být sám

DVOJÍ PLÁČ

má cenu psát ten dopis, na nějž sněží?
má cenu drásat moji něžnou kytaru?
kdo mě má rád, sám pozná, o co běží
že na duši mi leží zlý mrak bez tvaru

jedenáct pryč a v metru vypli schody
teď musím po svých, i kdybych měl umrznout
vítr jak bič mě domů doprovodí
vzpomínky letí hlavou jako dravý proud

náš dvojí pláč zněl korunami buků
a česal vlásky rozcuchaných bříz
dík… není zač… a pustila mou ruku
z velikých slov zbyl malý kompromis

kočáry ryb a rybář – jejich vozka
nábřeží zívá v temném a mollu
ruším svůj slib a cítím se jak troska
pařezy vrb v aleji topolů

došla mi řeč nad tvojí hladkou sochou
tam vprostřed léta v parku s tramvají
kůži mi svleč a na mou duši plochou
vypusť psi lží, co pána nemají

náš dvojí pláč zněl korunami buků
a česal vlásky rozcuchaných bříz
dík… není zač… a pustila mou ruku
z velikých slov zbyl malý kompromis

DVOJÍ ŽIVOT

každej den začíná nějakou ránou
nediv se, že nechci vstát
ve snu vidím vlak a nádraží
a trať se vine jako had

každej den začíná nějakou ránou
jestli chceš, tak můžeš jít
víckrát se ti nepodívám do očí
a vykašlu se na soucit

dvojí život zvládám jen stěží
pletu si jméno a klín
jsem jako kůň, kterej přeskočí plot
jen když ho bodneš do slabin

tramvaj mě vylila na temný smyčce
od bufetu voněl grog
k tobě nemůžu, k ní nesmím, sám to nepřečkám
a tramvaják je houby psycholog

každej den začíná nějakou ránou
sem tam ti to zláme vaz
včera večer, když jsem zvednul telefon
nepoznal jsem vlastní hlas

dvojí život zvládám jen stěží
pletu si jméno a klín
jsem jako kůň, kterej přeskočí plot
jen když ho bodneš do slabin

DVOJNÍK

už z dálky mi byl blízký
a šel bych ještě dál
a řekl bych, že zblízka
jak můj dvojník vypadal
ta skutečnost mě hřála
a teplo střídal mráz
když do těch blízkých dálav
mě zval můj cizí hlas

po ulicích bloudím
jak láhev po moři
natažené ruce loudí
stíny jsou mí doktoři
duše – stopa v bahně
jindy vzácný pták
na kterého nedosáhne
žádný funebrák

den plný smutku hasne
a štíři lezou z děr
jak je to hrůzně krásné
mít zase na výběr
dvé retů s chutí sherry
a prý že naposled
má mysl všemi směry
se rozletěla hned

FALEŠNÝ FOUSY

hodil jsem přes zeď něčí kytaru
a zazněla jako ta moje
má holka dostala se do varu
a tak mi začínají boje
tralalák na stranu
a dělám, že jsem tichej blázen
nečekám na ránu
a rád bych zůstal neprozrazen
má holka nemá ráda blázny
a tichej by ji nepřekřičel

vítr mi falešný vzal fousy
a teď tu stojím jako nahý
některý lidi malujou si
život jak vyrovnaný váhy
koho spát nenudí
ten jednou usne na sto roků
jestli se probudí
sledovat na každým kroku
tohleto bejvá nebezpečný
a musíme to zaraziti

málo, málo bylo listů do nebe
a teď se na nás nebe řítí

ruku mám samej prst a košile
už nemá ani jeden knoflík
utečme, dokavad jsme při síle
už je to dávno, co nás klofli
cestu mi překřížil
kocour černej jak mý spaní
co krok, to sedm mil
a našla mě až bílá paní
našla mě pod šípkovým keřem
v očích mi svatá řeka pramenila

málo, málo bylo listů do nebe
a tak ses vůbec nezměnila

FILM NOIR

na kopcích vsi jak zhoubné bulky
ústa všech domů mlčenlivá
na vlnách loďka hlavou kývá
nasedáš, pluješ přes titulky

tvá láska trvá, ale přesto
krajina jinak nalíčená
neznámé tváře, cizí jména
poznáváš hned své rodné město

s Einsteinem v šeru vprostřed mostu
studuješ řeky líný let
a voláš s Faustem: chvíle, postůj!
polibek na krvavý ret

v baru Jim Beam a osm Jacků
schováš si oheň pod kabát
a vyjdeš do tmy – plamen vzteku
hodí se, když se nedá spát

se starou známou v nové roli
je to i není deja vù
hlava se motá, srdce bolí
mladá noc padá do trávy

mokrými prsty zhášíš svíce
a k ránu platíš za hloupost
tvůj love song zní jak popelnice
když do ní vhodíš lidskou kost

HANA A ANTONIE

vypadám starší – je mi dvacet pět
nechci jít spát, mám strach, že je to naposled
najednou stačí, že se usmíváš
když zavřu oči, vidím úplně jinou tvář

bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen

nikdy dřív na mě nemířila zbraň
Pákistán – Balúčistán – provincie Van
šofér s tím druhým mluví na půl úst
v zrcátku vidím odjíždět náš autobus

a vím, že svoboda je jenom sen
vím jistě: svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
vidím, že svoboda je jenom sen

dva roky v jedný díře hnít
s lidma, co zapomněli se nám představit
všechno ti vezmou, i tvůj stín
dál se mě neptej, stejně ti nic nepovím

bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen

dneska na letišti, to byl shon!
jak puška AK na mě mířil mikrofon
měl milej hlas, ten pan novinář
když zavřu oči, vidím úplně jinou tvář

bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen

HLASY

začínám slyšet hlasy
co nikdy nepohladí
začínám slyšet hlasy
co mi radí

skoč z mostu (z mostu, z mostu…)
či si hoď lano (lano…)
jednou těm divným hostům
řeknu ano

začínám slyšet hlasy
jako když syčí hadi
začínám slyšet hlasy
co mi radí

sedni si v rohu (v rohu…)
sleduj, jak šílíš (šílíš…)
že vidíš na oblohu?
to se mýlíš!

v bažině dřepíš – kam se dát?
křídla se napíchla na ostnatý drát
chaluhy, neduhy, hlad, chlad a smrad
v očích máš leden, v duši listopad

začínám slyšet hlasy
z rádia na almaře
začínám slyšet hlasy
vidím tváře

začínám slyšet hlasy
připomínají řeku
začínám slyšet hlasy
z dávnověku

začínám slyšet hlasy
vědí, co na mě platí
začínám slyšet hlasy
den se krátí

začínám slyšet hlasy
a hrozně mě to svádí
začínám slyšet hlasy
co mi radí

HRA NA PRAVDU

promiň, mám jiný starosti
než s tebou řešit sebe
vzala sis na mě – a co s tím? –
fakt hrozně ostrej hřeben
klidně se zaryj a pak jdu
když ti to dělá dobře
u moře lží hrát na pravdu

a vlny bijou o břeh
(vlny bijou o břeh)

těch roků, co jsem naslouchal
tvejm monotónním nářkům
jinej ti ho tam nabouchal
já hladil prázdnou flašku
chtěla ses bavit o egu
slyším tvůj hlásek z dáli
jak z dylanovskejch bootlegů

poslední pivo! malý
(tak ještě jedno, ale malý)

opakuj slovo od slova
to o tý ztrátě času
je možný, že jsem miloval
takovou prázdnou krásu?
chtěla ses bavit o duši
přestaň to v sobě dusit
jak povídám: měl bych už jít

se srdcem na dva kusy
(mý srdce na dva kusy)

HROBY (HROBY, HROBY)

Mám v knize cypřiš.
Je jiný, než jsou naše stromy,
než smrky, jedle našich lesů.
Když knihu otevru, jih vidím, mořský břeh,
vápenné skály, do nichž pere slunce žeh,
a vidím hroby, hroby, hroby. (Karel Toman)

Než promiňte!… Toť zvykem mým,
že bývám sentimentálním,
jsemť děckem svojí doby:
my v pozemském tom ploužení
jen jedno máme znamení,
tož hroby, hroby, hroby! (J. S. Machar)

koukám dolů na Olšana
utekl jsem z funusu
Praha spí, ta stará panna
věže čouhaj jako trny
z chlupatýho kaktusu

koukám dolů do doliny
utekl jsem z lopaty
zvon od svatý Karoliny
zpívá jako slavík pro nás
co jsme porád vysmátý

hroby, hroby, hroby
lopaty a kosti
hroby, hroby, hroby
nezakopni o pradědu
hroby, hroby, hroby
vraždy z žárlivosti
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech

čas má ploutve jako ryba
čas nám pluje po proudu
teď už chápu, v čem je chyba
když se pálej čarodějky
zhasni a jdi po čoudu

včera přišlo černý psaní
zejtra přijde uragán
tohle smutný kufrování
skončí až tam někde kdesi
dole u pekelnejch bran

hroby, hroby, hroby
mumie a duši
hroby, hroby, hroby
únor bílý kosti bílí
hroby, hroby, hroby
všechny je tu suší
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech

rodinná hrobka
rodinná hrobka
rodinná hrobka
rodinná hrobka

hroby, hroby, hroby
pavouci a hadi
hroby, hroby, hroby
věneček od Velikonoc
hroby, hroby, hroby
neviděj mě rádi
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech

trochu kouře z náklaďáku
trochu kouře do vlasů
sáhni po svým bowijáku
zahrajem si na kovboje
jak ve starým El Pasu

zastřelím tě na pět kroků
pak ti šlápnu na klobouk
že jsi nepil kolaloku
musíš tady teďka dělat
jako že jsi mrtvej brouk

hroby, hroby, hroby
sirotek a ptáček
hroby, hroby, hroby
kdo mě tahá z teplý díry?
hroby, hroby, hroby
strejda úchyláček
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš netopýry
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš netopýry
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš netopýry
na očích máš moje ruce
ve vlasech máš

hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
hroby, hroby, hroby
na Olšanskejch Olšanech!

HRY

…all the pretty people, they’re drinkin’, thinkin’ that they got it made… (Bob Dylan)

vstoupil jsem do světa, kde neplatí žádnej řád
na jednom lidským těle deset jinejch těl se musí vystřídat
řekli mi: nebraň se a přidej se k našim hrám
můj vlastní brácha doufá, že se taky zapřu, že to taky vzdám

jak na ně vyzrát, když neumíš tu hru hrát?
zbejvá jen schlípnout uši jak můj krásnej kocour, čekat na šach mat
když mě to popadne a když jsem s tou tíhou sám
s duchama těch, co jsou mi blíž než moje vlastní krev, si povídám

varujou:
některejm věcem z dálky se vyhejbej
jsou jistý meze, za který nelze jít
pokaždý přece nemusí to tak bejt
všem se ten život nemůže pokazit

můj krásnej kocour umíral celou noc
teď slyším ticho vprostřed lidí, nikdo neví, jak jsem se tu oct
já mám rád rokenrol a oni jen klidnej pop
smějou se, pijou, myslej, že to zvládli, přesně jak to zpívá Bob

mlčeti zlato – to mi řek jeden zlatej hoch
jen ať se na sebe prej podívám, zač stojím, na co jsem se zmoh
mlčet a čekat, až pán hodí psovi kost
nač jsou mi básně, písně, hloubka, krása, pravda, láska, upřímnost?

já volám:
některejm věcem z dálky se vyhejbej
jsou jistý meze, za který nelze jít
pokaždý přece nemusí to tak bejt
všem se ten život nemůže pokazit

HUPKY DUPKY

podívejte na Honzíčka
klíží se mu obě víčka
ale nespinká

hupky dupky
z jabka šlupky
ale nespinká

vystrčí nos zpod peřiny
ručičkama loví stíny
myška malinká

hupky dupky
z jabka šlupky
myška malinká

víš co, táto, v duchu vidím?
velkou loď, v ní plno lidí
a tak přemítám

hupky dupky
z jabka šlupky
a tak přemítám

viď, že ve snu nemůžeme
ztratit cestu? táto, že ne!
ty jsi kapitán!

hupky dupky
z jabka šlupky
ty jsi kapitán

nezabloudíš, kluku zlatej
jenom trochu pohoupá tě
širej oceán

hupky dupky
z jabka šlupky
širej oceán

kapitán ví, co si počít
ráno, než si protřeš oči
doveze tě k nám

hupky dupky
z jabka šlupky
doveze tě k nám

budliky budliky
švestkový knedlíky

HUS BLUES

já jsem ňákej upálenej
řek Hus, když přišel domů, ženě
já jsem ňákej upálenej
řek Hus, když přišel domů, ženě
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

jinak ani popel
sednul si proti bílý stěně
jinak ani popel
sednul si proti bílý stěně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

žádný sirky, mámo
nebo tě přehnu na koleně
žádný sirky, mámo
nebo tě přehnu na koleně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

zhasni všechny svíčky
a netvař se tak dovoleně
zhasni všechny svíčky
a netvař se tak dovoleně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

a jak stoupá dým
tak někdo tady klesá v ceně
a jak stoupá dým
tak někdo tady klesá v ceně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

někdo se shání po práci
někdo se shání po poleně
někdo se shání po práci
někdo se shání po poleně
hrnek blues
hrnek blues
a naraž další štěně

CHLADNÁ KRÁSA

koukám se na tvý nahatý tělo
něco by, něco by, něco by to chtělo
jsi zcela skvělá, jenže nejsi celá
stojíš tu v pozoru
a z chladnýho jsi mramoru

hobluju tvoje klouzací paže
z opice do opice tak, jak zákon káže
co jsem si nakrad, to teď vidím dvakrát
dostal jsem znamení
že z chladnýho jsi kamení

hoši z Miru ve vesmiru
našli novou hvězdu
tam, kdes měla černou diru
je dnes zákaz vjezdu

tvý zlatý vlasy, ty to sotva spasí
nepomůže airbag ani bezpečnostní pásy
něco ti schází, z tvý nádhery mě mrazí
a z tůně tvýho půvabu
se živej sotva vyhrabu

CHVÍLE

v zahradní knajpě
kde šeřík páchne pivem
bdím nad svým průšvihem
jak měsíc nad přílivem
ničí mě svědomí
a strach a stud a tréma
tma padá na domy
a čím dál víc tě nemám

když přijdu domů
tak vidím jen tu jámu
shora to vypadá
že žijem v hlavolamu
tvůj otisk ve skále
a moje rána řezná
čím dál víc namále
a čím dál víc tě neznám

obcuju s fotkou
a spílám záznamníku
tělo má v zádech stín
a stín má v zádech dýku
v noci to zaškytá
jak v porouchaným stroji
jsem zralej pro špitál
a čím dál víc se bojím

JAK TO SE MNOU MLUVÍŠ?

jak to se mnou mluvíš
dlouhejch dvacet let?
od puberty k smrti
pořád stejnej jed
říkáš to, co kdysi
zkamenělej čas
zpomalený PC
spravovaná hráz

že prej úcta k stáří
no a co má bejt
odkdy smíš bejt hnusnej
pitomej a zlej?
věř mi, že mě nouze
naučila houst
esi si si nevšim
šediví mi vous

v místě prvních lásek
tajnejch dětskejch her
cosi jsem si zvolil
nemám na výběr
vplouvám do svý písně
a ty chceš vidět glejt
odkdy jseš tak přísnej
pitomej a zlej?

odkdy tady sedíš
v očích černej mrak
nadáváš a kleješ
chlastáš krabicák?
zkušenost je grátis
moudrost vzácnej dar
ten, kdo prudil v mládí
k stáru prudí dál

mluv, až budeš tázán
tolik zpupnejch vět
od puberty k smrti
pořád stejnej jed
vztek si ještě lokne
říhne nevíra
ve dvojitým okně
můra skomírá

JAK ZAPOMENOUT NA KARLŠTEJN

mlhavý okno – a pihovatý
provázky deště, anebo dráty?
na dně tvejch očí se usadil kal
já vím, že mockrát už jsem se tě ptal
jak zapomenout na Karlštejn
jak zapomenout na Karlštejn
jak zapomenout
jak zapomenout
jak zapomenout na Karlštejn

lesem tak pustým, že nechce se žít
vine se vláček jak stříbrná nit
v támhletom domě jsem bydlel jak král
pak jsem to zkazil a sto let se ptal
jak zapomenout na Karlštejn
jak zapomenout na Karlštejn
jak zapomenout
jak zapomenout
jak zapomenout na Karlštejn

JARNÍ

na můj dům opět padl stín
zas jednou musím spáti s rozsvícenou svíčkou
proud srostlých chodců líně zdrhá z poloprázdných kin
ona jde za jiným a on se těší na Peříčko

někdy jsem rád, že smím být skryt
to když mi po stropě štráduje cirkus smutku
z posledních autobusů, které nelze dohonit
řekl bych víc – jen v mysli nalézt telefonní budku

známí ti radí: ruce pryč
šeptají panta rhei a úlisně se vinou
vyběhnu do tmy, letím na Čechák a přes Botič
ztrácím se signálu a tiše mizím pod hladinou

všechno, co říkáme, je lež
při každé recidivě máme trochu v hlavě
šílenství bez hranic jsi vyměnila za soutěž
vykáš a odvykáš a tváříš se tak odmítavě

a našim duším vládne strach
kdo dříve ublíží a kdo je menší blázen
řežem se na kousíčky v literárních kavárnách
v zpocených postelích a na stole a na podlaze

tíží nás příliš mnoho vin
víckrát tě nespatřím – jsi vyhynulým tvorem
na pusté křižovatce propadám se do hlubin
sám se svým svědomím a s tikajícím semaforem

JÁ TI VÁŽNĚ NEVIM
hudba Vojtěch Kouřímský

já ti vážně nevim
proč dobíhám vlaky
možná, že mi berou
něco, co mám rád
bůh ví, co mi vadí
na kolejích v dešti
snad že málo řežou
do sedřenejch zad

marně do mě hučíš
marně se mi vzdáváš
i když není první máj
všechno, co nám zbylo
měsíc, mráz a v hrnku
nejlevnější černej čaj

já ti vážně nevim
kam to všechno spěje
louky, stromy, skály
otočená zem
včera jsi tu stála
jako bludnej kámen
dneska si mě pleteš
s policejním psem

noc je drahá růže
s nablejskaným broukem
kterej neví, co ví květ
život je jen role
v nezávislým filmu
co se tak ňák nepoved

JEDENKRÁT V ROCE

zas je jí jedno
s kým, kde a jak
tmou bezohlednou
vleče svůj vrak
chlapečku, pocem
ukaž, co máš
jedenkrát v roce
noc je až až

jedenkrát v roce
uslyšíš hlas:
chlapečku, pocem
zapni si pás
radši mi nevěř
jsem samá lež
jednou mě přeměř
a dvakrát řež

můj všivej život
nestojí za brek
tak si ho můžu užívat
polibkem, co má
chuť shnilejch jablek
polkou, co tančí spadlej drát

na šíji cítí
měsíční chlad
slyší psí vytí
musí se smát
v klíně ji pálí
metrovej úd
v puse ho válí
má divnou chuť

kurevská zima
ruce jak led
neví, co s nima
krvavej ret
v špinavý stoce
hladí ji déšť
chlapečku, pocem
kam hergot jdeš?

můj všivej život
nestojí za brek
tak si ho můžu užívat
polibkem, co má
chuť shnilejch jablek
polkou, co tančí spadlej drát

JEDOVATÝ BLUES

tváře trčí jako mrtvý pařezy
fakt moc krásnej tejden – kapka jedu
tváře trčí jako mrtvý pařezy
pohádkovej tejden – kapka jedu
na nebi se perou ztráty s nálezy
výčitky ti dovezu až před dům

studená jsi jako koňská podkova
city zdrhly z města ranním vlakem
oblá, tvrdá jako koňská podkova
city zdrhly z města ranním vlakem
ani bych se s tebou neměl milovat
předehru i dohru beru hákem

zabil jsem pět chlápků chladným pohledem
tisíc ženskejch upálil jsem zrakem
zabil jsem pět chlápků chladným pohledem
tisíc ženskejch upálil jsem zrakem
na divokou vodu spolu pojedem
vztekám se jak vypuštěnej Kraken

JEŠTĚ MI O MNĚ NĚCO POVĚZ

ještě mi o mně něco pověz
dokaž mi, jak tě málo znám
poraď mi, co mám dělat jinak
rozlušti za mě ten můj hlavolam

ještě mi o mně něco pověz
rejpni si do mejch známejch vad
řekni mi, na co bych měl myslet
jak se mám tvářit, co mám povídat

ještě mi o mně něco pověz
o čem se bavit, kde a s kým
pozraď mi, co se ve mně skrejvá
jakej jsem člověk, co si zasloužím

ještě mi o mně něco pověz
že ze mě čiší divnej chlad
že neznám žádný dobrý fóry
že se chci trápit, že se trápím rád

ještě mi o mně něco pověz
osol mi ten můj sladkej zpěv
postav mě do správnýho rohu
a vysvětli mi, kdo je tady šéf

ještě mi o mně něco pověz
odhal mi, kam se ubírám
přibij mi na čelo tu pravdu
že jsem tě nechtěl, že chci zůstat sám

JEŠTĚ SE MI NECHCE SPÁT

ještě se mi nechce spát
ještě budu lelkovat
nožičkama zakopu
budu koukat do stropu

ještě se mi nechce spát
hodlám to tu studovat
očima i ušima
všechno mě tu zajímá

ještě se mi nechce spát
musím přece vzpomínat
co jsem dneska zažila
(a taky bych se napila)

ještě se mi nechce spát
a navíc mě přepad hlad
takže jestli máte čas
nakrmte mě, prosím vás

ještě se mi nechce spát
budem si na něco hrát
na plivání dudlíku
pustíme si muziku

ještě se mi nechce spát
nesnažte se nevnímat
maminko, vzbuď tatínka
řekni mu, ať nespinká

ještě se mi nechce spát
za hodinu, za dvě snad
vtipně střídám smích a brek
je to príma večírek

ještě se mi nechce spát
táto, táto, máš mě rád?
mámo, mámo, koukni sem!
haló, vy dva, tady jsem!

JEŠTĚ ZAPAL DŮM
spoluautoři hudby Vojtěch Kouřímský a Tamara Nathová

ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům
ještě zapal dům

já ho nespálím
protože je můj
já ho nespálím
to si pamatuj
tenhle dům je můj
a ty jsi v něm host

že jsi tažnej pták
to už dávno vím
že jsi ulejvák
to už dávno vím
že ti ujel vlak
to už dávno vím

čím to, že mi mráz
běhá po zádech?
nesmím vydechnout
duch popelem leh
ze srdce je troud
ještě zapal dům

JIDÁŠ BLUES

včera jsem už zase
na kolena kles
dole se vším všudy
a nahoře bez
řekla, že jsem Jidáš
a já na to: well
kamkoli se vydáš
tam bych s tebou šel
piju pitnou vodu
trpím v trpným rodu
smrdím v tomhle baru
a chcípnu jak ten pes

velikánský hadi
jedovatej zub
blues, co vždycky hladí
a tvůj teplej klub
šutry nebo zlato
hlavu do trouby
řekni a jdem na to
v prvním podloubí
kradeš jako straka
páčíš jako páka
smekáš jako havran
a čekáš jako sup

máš perličky jak zoubky
a platinovej skus
a z převeliký hloubky
se dere tvoje blues
občas bijou hromy
a vůbec – vždyť mě znáš
a jestli tě to zlomí
no tak se narovnáš

včera jsem už zase
na kolena pad
ty mi nechceš věřit
já ti nechci lhát
Karel Hynek Mácha
Karel Václav Rais
jeden zařval: bacha!
a druhej mě majz
majz mě něčím tvrdým
majz mě, až jsem kles
a od těch dob tu smrdím
a chcípám jak ten pes

KABÁTY V OKNECH

někdo se zcvokne
někdo se stydí
někdo se nevzdá bez boje
kabáty v oknech
jak mrtvý lidi
za nima temný pokoje

ještě je večer
už bude půlnoc
dokud se svítí, nesvítá
vyznání vkleče
zoufalej únos
z hotelu Anonymita

na starejch schodech
dozněly kroky
už zas je slyšet trávu růst
krysy jak lodě
po řece stoky
odvážej to svý hnusný blues

co s holkou, která
jednou si lokne
a hned ti chce bejt po vůli?
příšery z šera
kabáty v oknech
oběšený a strnulý

KALAMITA

kalamita, kalamita, vážení
z ministrova domu spadlo lešení
dva dělníci se tam pod ním zabili
půldruhýho dne je v ruinách lovili

jejich těla zakopali v černou zem
za tejden je někdo čmajz i s futrálem
nejnovější hypotézy tudíž zněj
že to byli agenti od CIA

nedělali, poslouchali porady
snažili se infiltrovat do vlády
ale že to lešení byl velkej šmejd
nebude se opakovat Watergate

za ministrem přijely hned noviny
odpovídal z neprůstřelný kabiny
dvě gorily po boku a za zády
lehký dělo a s ním půlku armády

a jak stojí psáno v jednom deníku
ministr řek: nedělejte paniku
na barák jsme dali zvukotěsnej kryt
a nemyslim si, že bysem měl odstoupit

no a jak to velí utajenej registr
z ministrova okna spadnul ministr
dvě stařenky se tam pod ním zabily
půldruhýho dne je v ruinách lovili

ledva co je do penálu narvali
ňákej dobrák otočil jim futrály
dodneška se na ně mouchy nesbíhaj
jo, takovýhle holky maj jen v FBI

KANÁR V KLECI

miluju toho, kdo tu není
zbytek je pouhé ukájení

Země se točí špatným směrem
včera jsem přišel o přítele

dneska jsem ztratil čest a víru
z vesmíru vidím jen tu díru

lidi se množí – už jsou všude
mí příbuzní se živí bludem

známí se nudí, spí a čumí
beze slov, zdá se, nerozumí

nemyslím na ně, fakt se snažím
po světě chodit se závažím

zoufale hledám špetku krásy
marnost se ale stále hlásí

a ježto jsem tak převeliký
jsem obklopován trpaslíky

a ty se ptáš, proč mlčím, nejím
krmíš mě lží a beznadějí

a nutíš mě do konverzací
ze kterých se div nepozvracím

kartářky, věštci, čtečky z ruky
řeší mé bluesrockové zvuky

mládenci, starci, dobré víly
ti všichni by mi poradili

každý má pravdu, ví, jak na to
soudí mě nad indickou dátou

u piva, vína, vitriolu
škoda, že nemám žádnou školu

a nemůžu se revanšovat
šklebí se jako parta hovad

jak líté saně z temných slují
a do úmoru poučují

a ty se ptáš, kam jsem se poděl
proč vybíjím se na přírodě

a kdy se vrátím – tolik věcí
jsem tady, jak ten kanár v kleci

sleduju, jak tvá mysl hnije
chráněný krustou fantazie

a nemám zájem o okolí
okolí bolí, přes mrtvoly

kráčejí znalci cizích hříchů
honáci dohoněných bychů

a rekordmani v odpouštění
krajinou jdou a všechno plení

s praporem dobra, s mečem lásky
vítr je chytá za podvazky

strhává masky z tupých tváří
těm, kteří jdou a všechno maří

a v tomhle spím a v tom se budím
ze zlých snů rovnou do ostudy

kanár je v kleci, saně v slujích
a trpaslíci vyskakují

KAPITÁN

já jsem ten
co řídí Titanic
tak všichni vztyk
anebo ne
ještě se tahle blbá
bárka začne topit

každou vlnu
pohledem bych svlík
jsem kurevník
a mám to rád
a když to nedostanu
tak se musím opít

otevři ty dveře, Vlastí
nechci do nich strkat
‘sem ti přines něco masti
na mořskýho vlka

když ti není do zpěvu
a když ti není hej
pískni, zakřič, zařvi
prostě znamení mi dej

May, May Day
tohle znamení mi dej
May Day mi dej

já jsem ten
co řídí tuhle loď
tak všecko shoď
anebo ne
ještě by moje stará
začla něco tušit

někdo možná
raděj pije gin
já však jsem „in“
vím, co se sluší
co se nemá
co se nesmí, co se muší

dokud budu v Atlantiku
dělat kapitána
neujde tu styku
ani jedna mořská panna

když ti není do zpěvu
a když ti není hej
pískni, zakřič, zařvi
prostě znamení mi dej

May, May Day
tohle znamení mi dej
May Day mi dej

protože:
některý věci jsou jenom jednou
ptal jsem se který, řeklas: třeba Titanic…

KAREL HYNEK PÍŠE

Karel Hynek píše, je toho v něm tolik
půl roku nezavadil o pořádnou roli
a navíc Lori někdo měl, a to ví jistě
škoda, že v jejím tajném písmu
není žádný systém

nebýt či být a jiná lidská klišé
někdy se bojí, že svou báseň nedopíše
Karel Gott zpívá Mám rád Máchův Máj
po drahém víně levný krvesaj

Ovidia čeká vyhnanství
řekl, že básníci budou žít věčně
Mácha by pical a nemá s kým
ta nemoc, kterou chytil v Praze
začíná se tvářit nebezpečně

Karel Hynek píše v Libušině lázni
v jeskyni po dešti, kdy každé slovo zazní
v komůrce, kde má kytaru a stůl
píše, páč jináč by se pominul

Praha se mění a romantika mizí
v duši mu ale zatím nikdo neuklízí
a srdce bije jako v dálce hrom
tep je ten nejpřesnější metronom

chtěl bych jít s ním
a třeba v jiném čase
vidět to sám
jestli je pravda to, co povídá se

včera tu byl – dvě strany jedné mince
zjizvený úsměv schoval za vysokým límcem
úplně v rohu seděl mistr kat
špinavá mračna táhla na západ

dva tiší hosté chvíli před setměním
zůstaly po nich jenom kroužky zaschlé pěny
verše, co poutník vyryl v lůno skal
jedna z těch básní, které nedopsal

poslední pohled
údolí, kde hoří
pak všechno splyne
celé České středohoří…

KARLŠTEJN

když kráčím na Karlštejn
srdce se mi svírá
hubou melu jak ten mlejn
neb mám dobrou náladu
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

ptáčkové tak zpívají
že až člověk zírá
koloušek se napájí
u Karlovy studánky
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

v batůžku mám koláček
chléb a cihlu sýra
na nebi ni obláček
osmdesát nad nulou
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

když vylezeš na jedli
můžeš potkat výra
jen abychom nesedli
cestou do mraveniště
Karl, Karl, Karlštejn
to je pěkná díra

KASÁRNA, HOSPODA, BORDEL A CHRÁM

Římský voják potřebuje jen čtyři věci. Kasárny nebo tábor, kde by se mohl vyspat a cvičit ve zbrani, hostinec, bordel a chrám. (Lucius Pomponius Flaccus)

když Lucius Pomponius Flaccus
Ovidiův dobrý přítel
vystoupil z lodi na barbarskou půdu
měl žízeň a měl hlad

a prohnaný Patropulos
bohatý obchodník s vínem
a ve volném čase státní špicl
ho hned šel přivítat

veliký vojevůdče
taková čest a sláva
pojď dál a zpívej, pij a hoduj
můj dům je teď tvůj hrad

a Lucius Pomponius Flaccus
napřáhl paži k ráně
a pak mu se smíchem dal herdu
do jeho artritických zad

povídá:
nech ty kecy, přeci nejsme starý Řeci
který byli v jednom kuse samej flám
římskej voják potřebuje jenom čtyři věci:
kasárna, hospodu, bordel a chrám
kasárna, hospodu, bordel a chrám

když Gaius Julius Caesar
diktátor, bůh a děvkař
vystoupil z lodi na egyptskou půdu
měl žízeň a měl hlad

a prohnaná Kleopatra
s čelenkou z lesklých hadů
sbalená do koberce
ho hned šla přivítat

veliký vojevůdče
taková čest a sláva
pojď dál a zpívej, pij a hoduj
můj klín je teď tvůj hrad

a Gaius Julius Caesar
napřáhl paži k ráně
a pak se jen tak zlehka dotkl
těch jejích dokonalých zad

KATKA 38

co na to říct?
měl jsem tě vždycky rád
znal jsem tě málo
stálo by za to
trochu víc tě znát

rozpusť si vlasy
řek jsem ti – vzpomínáš?
bloudíš a nevíš
že jsem tu s tebou
že tu držím stráž

kolik zlejch nocí
jak velký neštěstí
stáhlo tě ke dnu?
poslední tramvaj
prázdný náměstí

pak cestou do skal
s bezhvězdnou hladinou
v mým snu jsi temná
v krajině vzteku
máš chuť na víno

rozpusť si vlasy
měl jsem tě vždycky rád
taková bolest
stálo by za to
trochu víc tě znát

KAŽDEJ WOODSTOCK MÁ SVŮJ ALTAMONT

chtěl jsem tě vzít v noci na vejlet
sen mě osvěžil jak rána pěstí
řeka blues je dneska samej led
dvanáct ranních taktů dělím šesti

každej Woodstock má svůj Altamont
léto lásky končí zimou vzteku
každej Woodstock má svůj Altamont
šlapej dál tu smutnou štreku, Jacku

chtěl jsem tě vzít ve snu na fesťák
to se, holka, prostě musí zažít
řeči o tom, že nám ujel vlak
nedošli jsme ani na nádraží

každej Woodstock má svůj Altamont
léto lásky končí zimou vzteku
každej Woodstock má svůj Altamont
šlapej dál tu smutnou štreku, Jacku

jsme tu oba, bejby, já i já
posloucháme s hlavou plnou štěrku
tóny, který zdrhaj z rádia
chytnou je až někde v Luxembourgu

každej Woodstock má svůj Altamont
léto lásky končí zimou vzteku
každej Woodstock má svůj Altamont
šlapej dál tu smutnou štreku, Jacku

KAŽDÝMU SE ULEVÍ

odejdu odtud napořád
a každýmu se uleví
kdekdo mě bude přemlouvat
ale každýmu se uleví
stesk na mě pad jak těžká deka
co bych tu dělal, nač bych čekal?
neříkej, že tě nemám rád
taky se ti uleví

šerif mi vrátí bouchačky
a popřeje mi šťastnej let
hvězdičky zajdou za mráčky
a pes mě bude provázet
dejte mi pokoj s Eldorádem
už ani nevím, co je za den
bojím se každý zatáčky
co nevede na onen svět

v klobouku vězí ostrej šíp
a kůň je stejně kradenej
s úsvitem snídám hořkej hřib
a starej chleba kamennej
po nebi běží stádo bílý
kojoti vyjou, vítr kvílí
uvidíš, že ti bude líp
až zhasne můj zrak plamennej

KDOKOLI

v hrudi to krátce
tupě zabolí
potom si chvíli lžeš
a pak jdeš spát

dnes tedy ona
zítra kdokoli
koho sis právě
začal užívat

snění je mocné
svítání je kat
naděj se krajem
belhá o holi

a když tě zmerčí
dělá čelem vzad
dnes tedy ona
zítra kdokoli

KDOKOLI, KDO SE NA MĚ PODÍVÁ

kdokoli, kdo se na mě podívá
musí to vidět
kdokoli, kdo se na mě podívá
musí to vidět
dřepím tu na zrušeným nádraží
se slovem, který nic moc neváží
kdokoli, kdo se na mě podívá
musí to vidět

kdokoli, kdo jen trochu napne sluch
musí to slyšet
kdokoli, kdo jen trochu napne sluch
musí to slyšet
tenkrát, když přijel první autokar
přivez mi tebe jako vzácnej dar
kdokoli, kdo jen trochu napne sluch
musí to slyšet

stoletej pán nám prodal horkej čaj
sem tam se tyhle věci vracívaj
(teda mě často)
namísto pána je tu automat
a kde se pilo za pět padesát
dnes pijem za sto
(a máme jen pade)

kdokoli, kdo si k mně přisedne
musí to tušit
kdokoli, kdo si k mně přisedne
musí to tušit
už je to věčnost, co tu žebračím
a Zem se otáčí a otáčí
kdokoli, kdo si k mně přisedne
musí to tušit

KDY UŽ BUDU V DŮCHODU?

kdy už budu v důchodu?
kdy už budu chytat lelky?
půl dne koukat na vodu
s manželkou či bez manželky?
kdy mě začnou bolet kosti?
kdy už budu sešlej chlap
bez zářivý budoucnosti
chud a churav, stár a sláb?

zdá se mi to jak sto let
co mě proti mojí vůli
vytáhli na tenhle svět
(proto jsem ten den tak bulil)
shoď to všechno, nebo jdu
o mý mojo neměj péči
kdy už budu v důchodu
mimo ženský nebezpečí?

kdy už budu v důchodu?
bejt furt jura, to je k vzteku
z bodu A do G bodu
s čilou dámou mýho věku
chci jen knížku, přírodu
trousit moudra středně mělký
kdy už budu v důchodu
s manželkou či bez manželky?

KDYBYCH ZA TO NESTÁL

kdybych za to nestál
představ si ten stav
jeden omyl ze sta
mávneš na pozdrav
a potom se vrátíš
do samoty žen
zase na svý trati
jedu, tedy jsem

kdybych už tě nesměl
pomilovat v tmách
trápil bych se děsně
mít tě na dosah
prosit o tvůj dotek
po kolenou jít
hromadou tvejch fotek
nežít, neumřít

i kdybych tu nebyl
je mě tu až až
sem tam ňákej hřebík
tam, kde visel plášť
deska, co tě hladí
kniha, kterou čteš
když si nevíš rady
když nevíš, co chceš

KDYŽ NEUMŘEŠ VČAS

když neumřeš včas, všechno pokazíš
tvoje milý děti hrozí ti, když spíš
chceš-li mermomocí do sta roků žít
musejí tě zabít, nebo odložit

když neumřeš včas, Zem se zastaví
obloha se s rykem zřítí do trávy
do hrobu ti prší, pak tam nasněží
to máš z toho, že v něm nikdo neleží

když neumřeš včas, líce poblednou
kolena se podlomí a vlásky zešednou
kvůli tý tvý klice stárne celej rod
přiznej si to, že jsi pěknej idiot

když neumřeš včas, zajdeš na děti
oplakaj tě a pak řeknou, že jsou oběti
je to divnej svět a ty z něj nechceš pryč
proto na tě tvoje děti musejí vzít bič

KDYŽ SE V DELTĚ STMÍVÁ

když se v deltě stmívá, zem se propadá
velkej černej stín mi dejchá na záda
nikde živá duše, na rozcestí sám
cejtím, jak se zvolna pod zem propadám

přes šumící pole vyje divnej pes
podváděl jsem v kartách a teď mě čeká trest
kde je moje holka, kde je kámoš Ben?
jsem tu jen s tím děsně bledým měsícem

když se v deltě stmívá, přechází mě smích
už abych byl zase v rušnejch ulicích
na nároží zpíval, tancoval a hrál
tady na mě sedá nekonečnej žal

stejská se mi po všech zamluvenejch snech
vidím svoji mámu, tátu, druhej břeh
první lásku, tu jsem taky pochoval
už abych zas v St. Louis tancoval a hrál

měl jsem malý dítě, byl mu rok a půl
čert ví, proč jsem si teď na něj vzpomenul
ve dvacátým sedmým přišla povodeň
tak kde je moje holka a kde je kámoš Ben?

neměl bych tak chlastat, neměl bych tu bejt
proč jen je ten život na mě tolik zlej?
proč si na mě oblík tenhle smutnej šat?
když se v deltě stmívá, začínám se bát

KLIDNÁ

přestal jsem řešit svoje problémy
psát o nich sáhodlouhý poémy
navenek dál se mračím ze zvyku
v srdci mám ale klid a muziku
už vím, kdo jsem a za co můžu stát
až budu v sto dvaceti umírat
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej

snad mi i zbyly ňáký zásady
hlavně mi nesmí dojít nápady
musím mít s kým se o ně pohádat
jo, blázny do umění, ty já rád
a lidi decentní, co nejdou dál
dokud’s je do svý duše nepozval
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej

zpívám si – nic jinýho nezbejvá
žádnej šéf na mě vlídně nekejvá
člověk se nikdy nezavděčí všem
všichni se do těch kanclů nevejdem
někdo si myslí, že jsem ztratil směr
a jinej tomu říká charakter
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej

KOLIK?

kolik je prázdných míst v divadle zrození?
kolik je prázdných míst v divadle skonu?
kolik je hlubokých klínů, v nichž tonu
za mělkých večerů, kdy jsme se vzdáleni?

kolik je instinktů, kolik je pudů?
kolik jich zkrotím a kolikrát budu
počítat mrtvolky průsvitných citů?
kolikrát za noc se nezeptám: jsi tu?

kolik mám hříchů, kolik mám vad?
kolik je těl, jež chci pomilovat?
s kolika kudlami v zádech lze žít?
kolikrát zemřu, než naleznu klid?

kolik je divadel skonu a zrození?
kolik je dálek, v nichž chceme být vzdáleni?

KOMETA

jo, kdybych byl domovník v tomhletom baráku
zrušil bych tu výtah a zaved liány
byl jsem v lihu, vzalas mě a naložila do láku
sedím tu a jen si pletu funebráky s havrany
ty jsi moje zlato
proto se tak zlobím
já měl vždycky za to
že se tebou zdobím

garsonka je plná vody z dědečkova kolena
a písek teče v hodinách a uteče a stejně se nic nestane
tráva – jejda – zválená a Pavlína je od sluníčka Spálená
a neměl bych se tolik stavět na hlavu, ještě mi to zůstane
kapitáne Kide
obrať ledoborec
ženská, ta mi přijde
jak chemickej vzorec

v televizi zase dávaj skoky o tyči a o hubu
maloval jsem do komína, udusil mě vlastní plamen
jen si hodíš kravatu a už je tma a havran hraje na tubu
a tak se sám pohladím a sám se vezmu kolem ramen
kravata má pruhy
z americký vlajky
jenže já mám dluhy
a nemám na raňajky

KOMETA MÁ OCAS JAKO NÁŠ PAN VEDOUCÍ
napsal nám někdo do altánku
závoj ti upletou tvý jedovatý babouci
a kondolence, ty nám urvou schránku
a pak nám bílá paní
připraví černou mši a večeři
a my snad do svítání
uzavřeme příměří