Promarnil jsem nejlepší léta života
nepříliš účelným čtením knih,
hloubáním nad věčnými otázkami,
utápěním se v sexuálních fantaziích
a bojem s nespočetnými neurózami.
(Isaac Bashevis Singer)
Leonardo
Leonardo
stál na balkoně
vrásku v čele
kdyby byl gigolem
před florentským dómem
řekl by asi…
díky! skvělé!
zajásal, až to zhasilo pár svíček
a básník kamsi do vzdálených par
prý viděl letět
tmavookou múzu
ó, Dante, nač ti byla Beatrice!
kampak se hrabe na mé dámy šarm
ukázal bych
leda své slepé tetě
tu tvou Monu Lůzu
dobře se mu do paměti vryl
západ víček
po toskánském víně
zavřel okno
štětcem plátno pohladil
maloval hloubku
z výšky na hladině
pak geniální ruka
sňala z čela vrásku
a přenesla ji do obrazu
vtěsnala ji mezi rty
kterými vyznáváme lásku
a jimiž zamykáme
velikost svých kazů
1995, 2013
Holmesovo podruhé
Holmes zesinal
přišel tam
v jedné ze svých mistrných masek
převlečen za zdravého člověka
a dlouze políbil hraběnku
bože, Holmesi, proč jste ji neusvědčil?
je přece nad slunce jasné, že svého milence zabila
a schovala ho v tajné chodbě zámku
přišel tam
přestrojen za barona Blancharda
a dlouze políbil hraběnku
víte co, Watsone?
vystydnou vám plněná krůtí prsíčka
přišel tam
políbil hraběnku
načež ta suše odvětila
oholm se, šerloku, škrábeš
tak Holmese podruhé doběhla žena
1995
Střelec
proč, když mířím
na hladinu
minu
proč jen jednou
jedinkrát
ruletu smím s tebou hrát
proč ty správný
Puškine
kulka nikdy nemine
a proč ti, co nežijou
ty, co žijou
zabijou
1996
Panenka
je taková panenka
ze dřeva
místo rukou má dva pahejly
a výstřih bez údolí
kolem pasu stužku
která byla černá už před sto lety
a když tu panenku vezmeš za hlavu
a koukneš jí pod sukně
najdeš moře desetníků
co hrajou
jako filharmonie
a pak je taky malovaná truhla
co se nedá otevřít
než násilím
a v ní je ňákej naftalín
a ořechový listí
a možná babiččin kroj
a když tě vezmu za hlavu
slyším moře desetníků
co hrajou
jako filharmonie
a když za tebou zamknu víko
ztratím klíč
natáhnu nový struny
a zase si někoho sbalím
1997
Blues falešnýho tónu
harmonika malá
měla deset děr
deset prázdnejch děr
když zadul od kaňonu
letní vítr navečer
kdekomu vzal dech
kdekomu vzal spánek
když zadul letní vítr
do všech děr
tý harmoniky malý
rezavý
mraky byly šedý
průser na spadnutí
každej se nalil
i ten mech
na starejch schodech
hospody
mraky byly šedý
a jen blues falešnýho tónu
a jen falešný blues
údolím se neslo
po barech
od vody
1997
Vyprávěný blues o kosočtvercích
když tě vezmu za ruku
upadne ti hlava
a když zlochtám obdélník
jsou z něj kosočtverce
včera jsem tě vyrušil
uprostřed někoho
dneska spolu jedeme
poslední šestnáctkou
s tou zářivkou nad sebou
jako bys měla svatozář
koukáme si do očí
koukáme si do očí
i když se odněkud shora ozve
PŘÍŠTÍ ZASTÁVKA ŠTĚPÁNSKÁ
koukáme si do očí
i když je zavřeme
tramvaj má pantografy
a samý kosočtverce
říkáš, že teď už nemůžeme přestat
pod svetrem jsi nahá
večer, co stojí za nastydnutí
vem si mě do parády
jsem tvůj hoochie coochie man
I’M A MAN!
doma pak boogie
orgastická trubka
Gene Krupa válí
Hamptonův vibrafon
ty vůbec nevíš
jak moc mám rád blues
milujeme se na podlaze
přirážím, až přeskakuje deska
líbej a plač
a nevěř zlejm jazykům
blues
není smutný
blues je
když jsi v nejlepším
1997, 2013
Bar na pláži
upíjel jsem noční vzduch
a čekal na signál
světýlka v šedejch očích
kapka potu
spadlá do klína
pila na zdraví celý svý rodiny
ještě lok a měl ji jistou
vysvoboď mě
povídá
ten barman mě chce sbalit
šli jsme spolu k moři
kde bylo plno
ale žádnej nebyl vidět
pravil jsem
že měsíc hypnotizuje
a člověk
když se někoho nedrží
utone
lochtala vlnku
palcem u nohy
a okázale jektala
v zemi, kde když holka řekne ne
znamená to ano
plácala cosi o plavkách a kalhotkách
načež se jedním tahem
svlíkla
a tak tam stála
s křikem jsme vběhli do vln
plavali až k bójce
klínem ji objali
a
probuzení je vůl
sedmnáct roků stár
s úplně cizí kočkou
v egejským úplňku
a ona vystřízliví
tohle je báseň o tom
jak jsem si nezašukal
no ale dobrej plán
na pitomýho kluka
1997, 2013
Stav
kdybys byla z Grónska
lovil bych ti ryby
kdybys byla ze dřeva
shořel bych tě na prášek
dřevo je maso
jako každý jiný
kdybys byla z kopce
seběh bych tě do údolí
kdybys byla naruby
zlomil bych si hlavu
jediný
o co tu jde
furt bejt v jiným stavu
1998
Alfredovo ptačí psycho
kam plujete
vzducholodě doutníků
Alfreda Hitchcocka?
každé léto mu v zálivu
vykvete mohyla
z chechtavých racků
tlesknu
a Alfred vstane z mrtvých
1998
Koncert
stála u zdi venkovského hřbitova
hleděla do pole
dirigovala
klasy se kývaly
a slunce si přineslo xylofon
dohráli první větu
a déšť zatleskal
1998
Svatý
díval se svatý do dálky
na hory, které se milovaly
s oblaky, ve kterých sladce spaly
roníce krev jak korálky
1998
Modlitba
zastav se u mne
kolemjdoucí řeko
a zapomeň
kam putovalas
amen
1998
Rekviem
jako bychom žili uvnitř
notového sešitu
a když pak dveře
vezme uragán
rekviem zabolí tě
ze všech stran
a potom ticho vejde do bytu
1998
Jasnovidec
jasnovidec vidí jasně
celou svoji budoucnost
po dnech štěstí přijde věčný žal
ta, které dnes křivě přísahal
tisíckrát se ještě spálí
než za sebou spálí most
s tou, která ho nevyléčí
skončí v křeči planých řečí
o zradě a o vině
nejdřív do ní vrazí frázi
potom se však začne plazit
kolem její svatyně
čas ho změní k nepoznání
školy, pohřby, povolání
za chvilku z něj zbude stín
vzdá se lásky, vzdá se styku
začne věřit politikům
a svým malým vítězstvím
přátele, jež poznal v nouzi
pochová jak anduláky
rychle, tajně, bez pláče
tam, kde kvetou do vlajky
sedmikrásky bílé
modré chrpy, rudé máky
sám a sám, jen s televizí
stromy, domy, všechno mizí
střídají se kulisy
přes den sbírá šedé vlasy
večer z láhve přihýbá si
ráno zvrací do mísy
léta jdou a plamen hasne
nemá než ten prázdný byt
stesk ho mění k nepoznání
nic ho před tím neochrání
ač je mu to předem jasné
nemůže to zastavit
1999
Každej má svý problémy
každej má svý problémy
každej má svý temný stránky
ten, kdo je má přečtený
chodí světem bez hádanky
každej touží poznat slast
každej skončí s kocovinou
každej ví, že slast je past
každej projde stejnou špínou
ten, kdo hledá klid a mír
najde jen pár mrtvejch bodů
něco hodí na papír
zbytek spláchne do záchodu
všichni mluvěj ze spaní
všichni mluvěj o průšvihu
ten, kdo věří vyznáním
skončí v hrobě, nebo v lihu
někdo nečte noviny
někdo hraje na třetího
někdo žije bez viny
někdo žije s velkou tíhou
jeden čeká na spásu
druhej čeká na kolejích
třetímu mží do vlasů
čtvrtej nespí, chlastá, nejí
tenhle řeší rodinu
tamten řeší zaměstnání
někdo šlápne na minu
jinýmu se splní přání
jeden visí na laně
druhej visí na podpoře
třetí usne ve vaně
páč mu připomíná moře
někdo skončí v DO-RE-MI
někdo skončí pod lavinou
každej má svý problémy
každej projde stejnou špínou
2000
Cédéčko
cédéčko ani nedohrálo
už je zataženo
kožená kancelářská křesla mlasknou
a mrtvá je ještě tady
pozůstalí pomyslí na hospodu
pozůstalí po dalších
nakouknou škvírou v lítačkách
brigádnice zpřehází plastiková písmenka
společenské hry od 3 let
ale
mrtvá je ještě tady
2000
Blues šedého dne
den je šedý jako naše saka
vločky trčí metr nad chodníkem
pod nimi se plazí hrobník s obřadníkem
dav se šine do práce a z práce
na ostrůvku plném trosečníků
čekáme na funebráckou elektriku
pozorujem auta, psy a vrány
tiše, ať se mrtví neprobudí
bereme se za ruce a kůže studí
připomínáme spíš Venušany
nežli bráchy, co se dobře znají
za chvíli si sednem k ovocnému čaji
do večera začneme se bavit
prázdné židli oblékneme kabát
anebo snad někdo máte lepší nápad?
2000
Vzpomínka na růžový dům
odjela pouť se všemi kolotoči
s cukrovou vatou; dole v přízemí
potkaní jed se mísí s něčí močí
a od cikánů ječí DO-RE-MI
ten výhled znám jak svoje čtyřicítky
stěží mě ale může omrzet
co stačí zrak, až za viničné zídky
šmíruju plytký lidský mikrosvět
a slibuju si, že už nikdy více
nespustím lano z nebe do háje…
pak se mi začne stýskat po muzice
a já jdu za ní, i když dohraje
letmo tě líbnu na červené líce
(hlídáš mě z dálky, když se nedívám)
za deset minut klimbám v elektrice
a zbytek noci strávím u piva
anebo s jednou ze svých divných nálad
a tebe zatím děsí temný byt
sleduješ strop a cítíš, jak jsi malá
nezbývá, než si zase rozsvítit
dáš vařit kávu, předstíráš, že svítá
a venku brzdí taxík, sténá trať
kočka se mrouská, někdo spustí výtah…
na dveře řetěz – turka na závrať!
ne, nikdo neví, co ti táhlo hlavou
když přes tvou pelest pochodoval stín
snad… toho dne, kdy přišli s tou zlou zprávou
bál jsem se stejně; vprostřed rozvalin
vlčího města, jež se neohlíží
v močálu jitra, o něž neprosím
zdál se mi film, v němž stojím na refýži
pod tvými okny, boty od rosy
ve vlasech trávu, mhu a netopýra
čekám svou tramvaj, domů nebo kam
u tebe totiž nikdo neotvírá
stanici ale zrušili – jsem sám
dneska si zoufám, jak jsem mohl spěchat
od toho, kdo mě měl tak strašně rád
s kým dosud mluvím v nostalgických snech a
ke komu jsem se snažil utíkat
když jsem byl krátký na dospělé soky
když se mi z druhých zvedl žaludek
když se mi zvedl ze mě – když mé sloky
předešly moje chápání i věk
naděje plný, na lži málo starý
takový jsem snad také trochu byl
z kluka, co v parku honil multikáry
vyrostl střelec, který minul cíl
a tápu stále; v duchu jedu s poutí
a každou šanci hodím do smetí
na kolotoči života se hroutím
v předtuše prokletého století
bez blízkých duší, hvězd, co na mě svítí
i kdybych prohrál vše, oč se dá hrát
s mládím je amen, v boji o přežití
stává se ze mě uhýbavý had
a vzpomínkami šetřím víc než citem
pokud se přesto vetřou do mých slov
v hospodském kouři zůstávají skryté
rozhodně s nimi nejdu na hřbitov
a nerozmlouvám s mramorovou deskou
pardon, to prostě musíš pochopit
poslepu míjím Čapajevák, Slezskou
už ani slzu – konec – chci mít klid
2001, 2006, 2013
Co všechno se vešlo do večerních brýlí Taj Mahala
přechody pro chodce, semafory
studánky, červánky, luhy, bory
krev, která protejká krasohledem
Robert, co vybumbal visku s jedem
piano – sto let už na něj je nehráno
kytara – holku mou odnášej na marách
2001
Blues o řetězu
pána mi vzala žlutá voda
ani se nestih nalíznout
dřív nebo pozdějc by mě prodal
a jeho milenka se drápe
na kládu plnou pijavic
hbitějc než k němu na kanape
a jeho děcko, aniž ceklo
v kolíbce, kterou schroustal jez
procestovalo celý peklo
a já mám řetěz kolem hlavy
a bouda na dně váží cent
a to si nikdo nepředstaví
2001
Démoni drahých kovů
démoni drahých kovů
strojí se na svůj svátek
na slavnost cingrlátek
kde to prý natřou Slovu
Myšlence, ba i Citu
Lásku, tu nejmocnější
pohodí v masce gejši
s hlavičkou v igelitu
v posledním temném koutě
a potom uhranou tě
kočičím zlatem, slámou
na kterou kdekdo močí
sluncem, jež kreslí v očích
cestičku ke hřbitovu
2001
Dotaz
řekni: jsem velikán?
a zbylí skrčení
skládají ze svých ran
obříka mlčení
2001
Podzimní improvizace
skvrnité listí
šustí jako jazz
proč jen má láska není bubenice
ruce se schovávají do kapes
bota je lyží
a pár holých soušek
co ze slušnosti kývly na pozdrav
věří, že nejpozději do měsíce
smete je tunel
tak to zkrátka chodí
že neublížíš
ublížíš li mouše
2002
Proč
proč mi věřit
jak mi věřit
když tě bolím
jako nežit
proč se vracet
proč se starat
proč do černé
duše fárat
proč mě v srdci
věčně chovat
když se můžeš
zamilovat
2002
Dlouho
je to už dlouho
zvláštní zjištění
a život plyne
i když bezcenný
a víno teče
i když bez chuti
je to už sakra
dlouho, řeknu ti
2002
Někdo
někdo má vilu, někdo maringotku
někdo má postel, někdo bednu s hlínou
někdo má ženskou, někdo její fotku
někdo si ve snu hraje s výbušninou
někdo má známý jen tak pro ozdobu
někdo má ráno ránu jako z praku
někdo se vrací ze dna, někdo z hrobu
někdo se cejtí sám i na hlaváku
někdo má depku, někdo pevnou víru
někdo má před barákem chodník slávy
někdo se musí koukat do papíru
někdo zná všechny svoje pravdy z hlavy
někdo má pěst a někdo kalašnikov
někdo má přeučenou levou ruku
někdo má v ledničce jen krev a mlíko
někdo má hrůzu ze svejch vlastních zvuků
někdo se bojí tmy a někdo šera
někdo si maže hubu pitralonem
někdo má chuť, jen když je atmosféra
někdo má chuť, i když je pod zákonem
někdo má platfus, někdo skoliózu
někdo má sprej a někdo horkou vanu
někdo má školu, někdo selskej rozum
někdo má strach, že nikdy nepřestanu
2002
Mezi psem a vlkem
probral jsem se
tedy to jsem si jen myslel
byt mi připadal cizí
kuchyň byla jinde
a ta dlouhá temná chodba…
zdálo se mi
že jsem vzhůru
v hale chyběla knihovna
ale pokoj rodičů
byl tam, co byl
otevřu dveře
a oni pololeží
polosedí
na velikém letišti
nic neříkají
jen se na mě dívají
s takovým
dost podezřelým výrazem
povídám: co je?
a oni pořád mlčí
rozhlédnu se kolem
a vidím naše otáčivá křesla
vzácné kousky
dneska už se nevyrábí
a v nich
v nadživotní velikosti
Mickey Mouse
a kačer Donald
pojď dál
usmívají se
teď už jsme tu komplet
končí hodina
mezi psem a vlkem
obloha má barvu
krému na boty
a dole v zahradě
někdo zatíná tipec
prvním ptákům
2005
Pestrá ryba
nějaký sadista
vzal klec s mými papoušky
a strčil ji do plného akvária
chudáci anduláci
museli rychle něco vymyslet
papoušek albino
podivuhodný kouzelník
s hnědýma očima
spával zavěšený v levém horním rohu
jako letoun v technickém muzeu
teď se mu to hodilo
zobáčkem se prodral nad hladinu
a dýchal, dokud ho udržely nohy
modrý měl smůlu
už dlouho postonával
stěží se vydrápal na větévku
šel ke dnu, ani nezazpíval
a zelený
zelený vklouzl do vody
jako by se v ní narodil
udělal pár nesmělých temp
obkroužil nádobu
a jal se ozobávat rozcuchané řasy
plaval kolmo
jako mořský koník
nebo hlavonožec
luxoval stěny
jako ancistrus
zkrátka byl ve svém živlu
když jsem přišel domů
měl jsem novou pestrou rybu
živila se zrním
a chaluhami
sedala na ponořený prst
a když roztáhla křídla
zvířila všechen usazený kal
modrého jsem oplakal
bílý se z toho dostal
je to kouzelník
teď ťuká do akvárka
smyslů zbavený
některé věci
ptákům nevysvětlíš
2005
Můj pokoj
můj pokoj plný knih
a muziky a ptáků
začíná ve dveřích
a končí ve dveřích
má 4 bílé zdi
a skříně ze smeťáku
a pavouk v každé z nich
a vosy v každé z nich
ve snu mi promítá
ufounské partitury
na křídlo obří můry
mamutí noční můry
a já se usmívám
jako bych neměl paměť
válím se v něm jak v tlamě
jak sousto v šelmí tlamě
má 4 bílé zdi
a 8 černých koutů
s plesnivou houbou do hvězdy
se stíny do kornoutu
můj pokoj plný knih
a duhového peří
a skříní a oken a dveří
a skříní
a oken
a dveří
2005
Nad epigramy J. S. Machara
za okny Mars, klid rodin po večeři
ležím jak vyplavený rybí tuk
a z první stránky přísně si mne měří
pohledem kočky Josef Svatopluk
v mé levé ucho jako do trychtýře
vlévá se něžný mimozemský zvuk
a slyším skřípat pero po papíře
jenž sobě prostřel Josef Svatopluk
nevnímám hukot lampy na přechodu
z Bohemky jdoucí holohlavý pluk
přemýšlím o těch, kteří vyšlou módu
častují jménem Josef Svatopluk
jak rád bych četl v dnešním denním tisku
pár ostrých šlehů, napjatých jak luk
a smrtících jak šíp, jenž vyslal v trysku
můj rudý bratr Josef Svatopluk
však místo šípů párátkem se šťourá
v tesácích šelem každý malý kluk
a nikde není místo pro kocoura
jenž by se rval jak Josef Svatopluk
za okny Mars svým jedovatým krémem
zalévá zbytky periferních luk
jen sen mne odtrh’ od té fotky němé
s podpisem: tobě, Josef Svatopluk
2005
Večerní telefonát
večer v boudě telefonní
povídáš si s nocí
o ní
a potom tma zavěsí
ticho šeptá do jabloní
ty řveš jako na lesy
2006
Ukolébavka
kořalko
postýlko
houpavá
ať se mi
o milé
nezdává
ať se zdá
o moru
o vojně
poprvé
budu spát
pokojně
2006
Namlouvání
nehrajeme si na žádné navěky
i když přece jen
i když přece možná
vplynem jeden do druhého
jako řeka do řeky
2006
Momentka z intošského večírku
seděl jsem s Olinou na zemi
Korejka kryla mi záda
a Vojta se chystal, že řekne mi
co je to vlastně to dada
ptal se mě, jestli znám Duchampa
Tristana a jeho dceru
a když jsem pořád nic nechápal
máv rukou: já na to…
přítomní intoši s uhrama
už už mi dali co proto
vtom ale od stolu nad náma
zaznělo přibližně toto:
já bych nemohla žít s cizim psem
načež k nám přiběhnul cizí pes
vidím to jako dnes: brada
spadla nám a čísi hlas jen hles:
ty vole – TOHLE je dada
2006
Vlaky, vlaky, vlaky
I.
snil jsem a hnil jsem, miloval, byl prázdný
vězení svého skrýval jsem se za zdmi
přes den jak kůň se zaslepeným zrakem
v noci jsem sténal z mostu nad hlavákem
nikdy jsem nespěl k „touženému cíli“
zato když čtvrti v tmách se rozsvítily
a vyzvaly mě k letu tobogánem
poznával jsem se ve psu zatoulaném
i v bezdomovcích v parku u nádraží
ráno jsem ranil ty, kterých si vážím
života běh se vešel do vteřiny
ti, kteří měří hloubku cizí viny
říkali: neber do úst Jeho jméno
dech se mi úžil s tratí zauzlenou
chtěl jsem se ztratit do jiného města
nulám, co stavěly mě na piedestal
aby mě měly z čeho sesazovat
začal jsem nenávidět vlastní slova
tak rád bych zmizel – nebylo však za kým
vzpomínky z cest: jen vlaky, vlaky, vlaky
II.
přítel mi vmetl špínu v zhaslé oči
soudí mě, jako kdybych spáchal zločin
má pravdu, jenže když je kámoš v háji
ať si ji nechá, ale neříká ji
nebudu jiný, lezu do ulity
ledva se někdo dělá důležitým
a spravedlivým, jakmile mi radí
jako když panstvo kálí do podhradí
řečičky, fráze, teze, teorie
prý se má myslet hlavou a ne pyjem
sedím tu s hlavou (někdy s pyjem) v dlaních
básně jsou pro mě blues a bičování
na hlavě hlava na hlaváku v parku
bdím a mým druhům zdá se o cigárku
člověk prý zodpovídá za své činy
už první vagon vráží do mašiny
pak druhá třída, jídelní a kupé
najednou bloudím jejich dutým trupem
a všude vidím tytéž ubožáky
jichž domovem jsou vlaky, vlaky, vlaky
III.
letos se pořád něco oslavuje
co ale my, kteří jen s větrem plujem?
nemáme děti – s kým bychom je měli?
vždy rozpačití před novomanželi
honíme sukně, tvrdnem u rodičů
co vědí o všem, od cinkání klíčů
přes orgasmy až po tichounké lkaní
když nemůžeš, a přesto musíš za ní
šouravý krok a kradmé opíjení
budí tě ze snů, v nichž tě skvělé ženy
zbožňují pro to, kdo jsi a co umíš
úřady chtějí děsně vtipné sumy
zdá se ti o nich, o papouščím peří
a Vltava se dere přes nábřeží
s vichřicí v patách, divá ježibába
Praha je proti ní tak strašně slabá
voláš: jen houšť! čteš se sklopeným hledím
protokol o únosu svého dědy
z dob, kdy se svět jen hemžil maniaky
a krajem táhly vlaky, vlaky, vlaky
IV.
lidé jak malí psíci zuby cení
nevěří na sny ani na znamení
zlobí se na mě za mé ideály
moc by si přáli, abych byl též malý
nemyslím na ně – ze všech sil se snažím
od čerta k ďáblu chodit se závažím
nevnímám, jak se nudí, spí a čumí
a beze slov svým bližním nerozumí
nevydám hlásku, když mě kamenují
plameny chrlí ze zatuchlých slují
snesu i ránu pod pás (a že bolí)
přežiju cokoli a kohokoli
v úkrytu čekám, čekám na člověka
stesk po mně jako kapka potu stéká
z podzemí splínu doluju své rýmy
jde vždycky proti nim, kdo nejde s nimi
jsem plný vzteku, chvíli před výbuchem
v kavárně trčím, srkám bílé suché
v srdci i duši syčí papiňáky
a v hlavě hučí vlaky, vlaky, vlaky
V.
mine pár let a natažené lano
třepí se – dozpíváno, dolíbáno
každý se časem dohrabe k těm klišé
bez kterých společnost ho odepíše
a hlásí se jak žáček v první třídě
když druzí vidí jen to, co je vidět
na všechny výtky říká: ano, ano!
ostatně dávno nemá na vybranou
označen kroužkem s datem zmrtvýchvstání
zná budoucnost a minula se straní
s rozkoší pitvá cizí postižení
komouš je komouš, nevěřte, že není
jiní už přešli od příležitosti
k činu – a jemu komouš hází kosti
pouští ho dál a propouští a trestá
co následuje? zlatá střevní cesta
kolem stád ovcí v kraji vlkodlaků
zvídavé hlavy nabodneme na kůl
lehneme na trať, počítáme mraky
ten rytmus drtí: vlaky – vlaky – vlaky
2006, 2013