Všechna hvězdná znamení

Michal Bystrov
Galén 2020

Texty otištěné v této knize dlouho kolovaly mezi kamarády. Zaznívaly na literárních čteních, vycházely časopisecky, objevovaly se v různých sbornících. Ke svému autorovi – novináři, muzikantovi a překladateli Michalu Bystrovovi – patří stejně jako jeho písničky a články. Popravdě k němu patří víc než cokoliv jiného. Žánrově rozevlátý soubor představuje Bystrovovu tvorbu v celé její šíři: od milostné poezie (Noční kouzlo, Rychlík do horečky) přes sarkastický, někdy černý, jindy růžový humor (Sade, lesy, zahradnictví) až po lehce nostalgické rozjímání o rodném městě (Prahoznámá postava) či naopak intenzivní hřímání ve volném verši (Vzteklej pes). Najdeme tu básně o narození dítěte (Blond kytka pro blond holku) i o smrti otce (Zima za průhlednými záclonami), říkanky pro malé neteře, dceru a syna (Kůň s modrýma očima, Všechna hvězdná znamení), ale také zběsilý nonsens podvratného charakteru (Potkal Špringštajn Silvrštajna). Výsledkem je to, čemu autor s oblibou říká „organizovaný chaos“.

Miroslav Kovářík v roce 2006

Sbírka je žánrově pestrá a jazykově leckde až virtuozní. Bystrov dokáže vybavit své texty metaforickými lahůdkami, zúročuje v ní pochopitelně i své letité překladatelské aktivity a působení v nejrůznějších hudebních formacích a vlastní tvorbu písničkářskou – z tohoto hlediska je svérázným tematickým kompendiem repertoáru folkového zpěváka a některé z básní jistě už nabyly hudební podoby, nebo se k tomu přímo nabízejí.

Jiří Šlupka Svěrák v roce 2006

Sbírka Michala Bystrova má charakter jakéhosi buřičství 21. století. Jako by v ní znovu ožil František Gellner nebo Fráňa Šrámek v kulisách současnosti.

Viola Fischerová v roce 2008

Sbírka Michala Bystrova je psána z bodu, kdy život náš ještě není v půli se svou poutí, řečeno Dantovými slovy, ale již na hranici, která dělí mládí od dospělosti. Je to tedy onen okamžik, podle Sherlocka Holmese z jedné Bystrovovy básně, kdy se kominík, který chtěl skočit z nejvyššího komína a dostal závrať, probodne čápem.

Dosadíme-li za nejvyšší komín Bystrovovu posedlou touhu po opravdovosti – v životě, citech a názorech, tak často zraňovanou – a za čápa poezii, dostáváme základní vzorec jeho sbírky. To, co je tu vražděno zobákem poezie, jsou traumata dětství, prvních i dalších lásek, zoufalství mladistvé osamocenosti a hořkosti ze sebe sama atd. Jenomže pozor: Bystrovovo účtování se sebou mladochem se vyznačuje ponorem a pronikavostí pohledu, s kterým se ve sbírkách mladých básníků setkáváme jen vzácně.

I forma je něčím jiná. Bystrov je taky písničkář. Ale napsat tak dokonale rýmované básně, aby se skoro daly zpívat, ta podprahová hudebnost veršů, kde není zbytečné slovo ani slabika – s něčím takovým se také hned tak nesetkáme.

Bystrovova poetika, jeho obrazivost, inteligence, moudrost a smysl pro humor a sebeironii, ve spojení s vytříbenou hudební básnickou formou, by mohla, jak doufám, nejen rozvířit hladinu současného mladistvého básnictva (s výjimkami), leč i hodně mělké kaluže většiny textařů (s výjimkami).

Lukáš Dušek (Fin) v roce 2013

Texty neokázalé, zato se silou dobře vržené cihly. Patrně v tom hraje roli Michalova životní záliba v blues. A rovněž skutečnost, že je pozorovatelem hodným svého příjmení. Nemusí vymýšlet roviny, plochy a kdesi cosi – stačí mu život. O životě totiž jsou ty texty především. Michalovi poezie neslouží jako nástroj k zbudování aureoly „velikého básníka“ – Michal slouží poezii, a to je daleko větší věc. Píše, protože chce a protože má co. V jeho textech jsou všechna malá vítězství, i ta upocená, a všechny hořké prohry, jichž se dopouštíme. Jsou v nich divné noční toulky i zpětná ohlédnutí, jenže nenabarvená narůžovo, ale nemilosrdně svlečená až donaha. A všechny ty krásný holky. Je v nich dovedná poetika vybroušená k elegantní jednoduchosti. V jeho textech jsou i má vítězství a mé hořké prohry… Sakra, v básních Michala Bystrova jsem i já! A vám bych radil to zjistit. Zda v nich náhodou nejste taky.

Kateřina Kadlecová, Reflex, 2. dubna 2020

Úvodní báseň obsáhlého výboru poezie publicisty, písničkáře a překladatele hudebních biografií Michala Bystrova, jehož reflexovské causy z posledních šesti let dobře znáte, upomene svou formou i laděním na ikonickou Gellnerovu Píseň ze sbírky Po nás ať přijde potopa. Na čtyřech stech stran Všech hvězdných znamení ovšem najdete i zcela nedepresivní čísla; krásné, přesné, cituplné verše o lásce, o jazzu a blues, o pražských reáliích, o dětech. Mimochodem, jistě vám neuniklo, jak příhodné jsou výše citované verše pro dnešní dobu: pití o samotě, telefonáty blízkých, strach z okolního světa, ale také stopa víry v budoucnost bez viru..

Jitka Srbová, Tvar, říjen 2020

Básník, muzikant, překladatel a kulturní publicista Michal Bystrov (1979) vydává v Galénu obsáhlý soubor textů, z nichž ty nejstarší vznikly už v roce 1995. Nevím, jak jste v šestnácti letech psali vy, ale Bystrov už v té době projevoval kvality zpívajícího básníka, kterého dnes můžete tu a tam slyšet na večerech Osamělých písničkářů – a teď i číst v syté černé knize, která zhmotnila texty rozeseté dříve po rozmanitých příležitostných vydáních. Strofy si ten drzoun váže s takovou lehkostí, jako by mu v jednom uchu bydlel Skácel a ve druhém… Ne, to se přece autorům nesmí dělat, lepit na ně cizí slavná jména! Ale toho Skácela už tu nechám, vlezte mi na záda. Důležitý je Bystrov – něžný pozorovatel v textech, jejichž čtenáři by třeba mohly (a měly!) být vaše děti. Anebo děti ve vás: „v noci jsou všechny věci jiné / dům je jak tajuplný hrad / ty si však můžeš se svým stínem / do rána povídat a hrát“ (s. 116). Kromě textů plných jiskřiček najdete tu spoustu blues. Chlapská touha nebo beatnická melaina cholé ze zahrádky staré putyky – a všechno trochu zahozené jako noc, která nevyšla.

Milena Fucimanová, Tvar, leden 2021

Číst tak objemnou knihu plnou básní z období 2006 až 2019, plus nezařazené básně z let 1993–2013, opravdu se vám pak mohou před očima míhat všechny hvězdy. K tomu si připočtěte, že přebíháte z Prahy do Londýna, odtud do Kutné Hory a bůhvíkam ještě. Je toho docela dost.

Ve sbírce je patnáct oddílů, čtu napřeskáčku, aby mi text nesplynul do jednoho velkého chumlu. Určitým vodítkem jsou názvy jednotlivých částí. Nejsou všechny objevné: například „Noční kouzlo“, „Zima za průhlednými záclonami“ ani „Vzteklej pes“ mi nepřipadají zrovna původní, také název oddílu z roku 2008 „Blond kytka pro blond holku“ působí poněkud kabaretně. Ale musím okamžitě dodat, že verše spadající do uvedených oddílů jdou přímo proti těmto poetickým omšelostem, je to reverz jedné mince. Tak například vzpomenuté „Noční kouzlo“ obsahuje básně inspirované českými i světovými básníky, ale poetický světobol je tady vysloven překvapivě naruby. Ochutnejte třeba takovou „Píseň písní“.

V knize jsou ovšem i oddíly s názvy vskutku trefnými, slovní hříčky jako například „Sade, lesy, zahradnictví“ nebo „Prahoznámá postava“. A pak jsou tu i takové, kdy se vám hned začnou sbíhat sliny: „Potkal Špringštajn Silvrštajna“. Očekáváte úsměvné židovské anekdoty, ale všechno je jinak. To mě na knize zaujalo – hra se slovy, s očekáváním, jakási moderní zaklínadla.

Sbírka si nečiní nárok výsostné nadpoezie, její čtenářská obec se bude rekrutovat odjinud. Přesto se bráním označení literatura pro masy. Autor sonduje hodně hluboko pod povrchem, třebaže si prozpěvuje písničky vtipně pointované a na první dobrou srozumitelné, často anekdotické texty, ostatně sám autor to nijak nezpochybňuje. Štiplavý humor, aby člověk nad tím divným světem nebrečel. Verše pěkně zesumírované do taktu, důsledně rýmované. Někdy je rým očekávaný, někdy ne, vypadá to, že Bystrovovi padají rýmy z rukávu a on je jenom sbírá. Což může být i pravda, jak pravil jistý král.

Vzít oddíl po oddílu a každému přisoudit nějakou nálepku mi připadá příliš školácké a zbytečné škatulkování. Jistě i proto, že mám v ruce knihu, která si nežádá, ba přímo nepřeje žádné dodatečně kultivování. Jako by říkala: Buď čti, nebo toho nechej, ale přemoudřele nemistruj.

Začnu přímo in medias res, tedy ze středu knihy. Jsou v ní také oddíly veršů pro děti. Ať jsou básně psané konkrétně pro Sáru, Nikolku, nebo pro Honzíčka, jistě osloví všechny vnímavé děti. Bystrov pro ně neobjevuje nový svět, ponechává jim důvěrně známý svět zvířátek, trpaslíků a skřítků. Žádná virtuální realita. Nejsem arbitr přes poezii pro děti, tak se omlouvám za snad nepatřičnou poznámku: troufale si myslím, že ty básně jsou docela dost dlouhé, budou spíše k večernímu čtení nebo poslouchání před usnutím než k zapamatování. Ale možná děti podceňuji a mají paměť jako slon.

A kupodivu: veršíky téměř anekdotické, snadné k zapamatování a plné vlídného i uštěpačného humoru najdeme jinde, třeba zrovna v tom „Špringštajnovi“: „V přítomnosti poručíka / nelze krkat, pšoukat, pčíkat. / Při nástupu bude klid. / Jasný? (HEPČÍK.) / Rozchod! (ŠKYT.)“ Na jiném místě si autor neodpustil verše neskrývaně košilaté, bylo by ostatně divné, kdyby tu chyběly.

Zaujaly mě dva oddíly, v nichž se básně popasují s motivy v poezii oblíbenými: dvanáct měsíců a sedm dnů v týdnu. Jednotlivé měsíce roku jsou poeticky vděčné téma. Jistě se mnohému čtenáři vybaví zrovna ty nejznámější: Měsíce Karla Tomana. Ovšem Bystrov k věci přistupuje po svém, dokonce prý při psaní přichází o rozum, což se zdá být vzhledem k tématu nepatřičné. Jde přece o koloběh času, a ne o soukromé tvůrčí trable. Ale autor nemluví o dvanácti shovívavých měsíčkách, zachycuje časové úseky plné bitev a proher. Žádná idyla, nic krasopisného. Nebojí se připomenout lednové zvratky po kocovině, únorové dluhy či anticky čpavé březnové idy i dubnové předsevzetí, že přestane pít. Tak bychom mohli pokračovat dál. Co měsíc, to nový šrám na duši i na těle. Ale způsobem, který si udržuje odstup. Zvláštní bilance ztrát bez hořekování. Přesto ty verše sáhnou do živého: „Jemně mě vezmi za kuřecí hnát / a vysvětli mi, co je umění / a co jen život. O čem nesmím psát, / kdy musí básník zmlknout, chce-li žít / uprostřed lidí.“

Podobně vyznívá i cyklus věnovaný sedmi dnům v týdnu: očekávání nemožného, naděje, která je na dně – nebo snad nemá dno?

Ačkoli se formálně autor drží svého kopyta, nelze říct, že jednotlivé básně jsou na jedno brdo. V každém oddílu je možné zaznamenat jistý, někdy nepatrný posun, neboť oddíly řazené chronologicky svědčí nejen o nových zkušenostech, ale i zralejším pohledu na trable světa. Samozřejmě bychom mohli upozornit na to, že se autor místy opakuje nebo že občas zůstává na povrchu, například při pohledu na Sacre Coeur, myslím, že motiv Vyšehradu je poněkud předimenzovaný, také viz báseň „Neřešitelný problém“. Ale tak to už bývá – je-li básní víc než několik kop, najdou se i verše jenom nakopnuté.

Ale co chci zdůraznit a nesmím to zahlušit hledáním omrvinek: Navzdory tomu, že knížka klame tělem a vypadá jako lidové nezávazné pozpěvování, jednotlivé oddíly jsou uvedeny básněmi či myšlenkami našich i světových básníků, spisovatelů či písničkářů. Třeba: „Člověk si zvykne i na to, čím pohrdá. Ale pak je nejvyšší čas zemřít.“ (Friedrich Dürrenmatt). Bystrov dobře ví, proč jejich slova připomíná. Jinde si pohrává s lidovou písní, pořekadly, koledou, jako by si s nimi vyřizoval účty. A odkazy na další umělce, literáty či filmaře najdeme i v mnoha básních. V takových případech se autor dokonce vzdává pravidelného rytmu i rýmování. I přes všechny stylizace karetního hráče, hospodského povaleče, neúspěšného milence se Michal Bystrov dotýká otázky, co je to poezie. Sám sebe považuje za „osamělého písničkáře“, volným veršem prý píšou jen „velcí básníci“. To není falešná skromnost, to je konstatování člověka, který ví, jak vypadá jeho múza, a nenutí ji převlékat šaty. Málem jsem napsala kabát, ale to opravdu není Bystrovův případ, přestože autor žije ve světě „poradců a poradců poradců“, intošů, mezi depkami a reklamními texty.

Ačkoli nejsem zrovna skalní fanda básnění tohoto typu, jsem ráda, že se mi tato jadrná kniha dostala do ruky. Napsal ji pražský chodec i chechtavý bouřlivák, vzdorobijce všeho násilí, a jak už to bývá, i smutný paňáca. Pro sebe jsem si vybrala verše: „přemýšlím, lze-li psát bezbolestně / a bezbolestně myslet / […] / a báseň nemusí být doznáním / chci napsat něco / co tě nezraní“.