Pekelnej pes má na mě vztek
Variace na texty starých bluesmanů
Michal Bystrov
Galén 2024
Michal Bystrov se muzikou ve spojení s poezií a historií zabývá dlouhodobě. Svým variacím na texty starých afroamerických bluesmanů dal podobu netradiční básnické sbírky, ve které se volně inspiroval stylem i obsahem více než tří set legendárních nahrávek. Verše plné humoru, tmy a rozpustilé hudebnosti ho oklikou dovedly k samé podstatě těch dávných příběhů. Tím, že se držel vlastní poetiky, přiblížil se duchu předválečného blues víc, než kdyby se pokoušel o věrnou kopii.
Mnoho let po vydání kultovních publikací Lubomíra Dorůžky a Josefa Škvoreckého, na které tato knížka navazuje, tak v českém jazyce znovu ožívá svět půlnočních křižovatek, zaříkávačů, kouzelných váčků, prvních gramofonů, posledních vlaků, opuštěných nádraží, nevěrných milých, čmeláčků, květinek, šoférů, žokejů a dostihových koní, velkých černých hadů, falešných hráčů, vězeňských farem, elektrických křesel, pašované whisky, povodní, vánic a jiných nadělení. Soudný den za dveřmi: blázni se radují, hříšníci kážou a satanáš si poskočil. „Hledám, kudy chodím, všech se vyptávám, co je lidská duše, kde se schovává,“ vrčí Blind Willie Johnson. „Nikdy jsem neměl blues, blues vždycky mělo mě,“ tvrdí Brownie McGhee. „Blues je projevem našeho století, jako je horečka projevem nemoci,“ píše Václav Hrabě. „Blues je strom, ze kterýho všichni visíme,“ hřímá Tom Waits. A Michal Bystrov dodává: „Blues je všechno, co tě trápí, blues je zima, led a mráz. Blues je nepopsanej papír, blues je nečas, blues je čas.“
BLUES NA ROZCESTÍ. PEKELNEJ PES MÁ NA MĚ VZTEK. První název jsem vymyslel já, druhý Pavel Šrut, když kdysi na ČRo Vltava prosadil stejnojmenné literárně hudební pásmo. Z původních variací na texty čtyř legendárních afroamerických bluesmanů (Roberta Johnsona, Blind Lemona Jeffersona, Blind Willieho McTella a Charleyho Pattona) se postupem let stala sbírka šedesáti jmen a více než tří set překlado-texto-básní. Psal jsem je s přestávkami dvě dekády, mezi lety 2004 a 2024. Drásal jsem je do bloků plných přeškrtaných stránek. Svižně a divoce, nejčastěji cestou do práce ve vláčku supícím z pražského hlavního nádraží přes Vyšehrad, Smíchov, Zlíchov a Prokopské údolí. Možná proto je v nich sem tam slyšet rytmus pražců. Psal jsem si je, když mi bylo nejhůř, abych se ujistil, že mi stejně ani náhodou nemůže být hůř (natož líp) než těm chudákům dávno mrtvým zpěvákům. Je mi srdečně jedno, jak se mým bluesovým veršům bude říkat, sám jsem mezi písničkou a básničkou nikdy žádný rozdíl neviděl a nedělal. Z oněch praskajících desek předválečných, válečných a poválečných songsterů mi v dobrém slova smyslu běhá mráz po zádech. Chtěl bych, aby se do nich zkusili zaposlouchat i ti, kteří tmavomodrému žánru tak úplně nehoví. Tam někde na dně totiž po flámu odpočívá pravda. A také bolavá radost z překonaných trablů. Aneb, jak praví Kurt Vonnegut: „Blues sice nemůže depresi načisto vyhnat z domu, ale v každé místnosti, kde ho hrajete, ji dokáže zahnat do rohu.“
Michal Bystrov, jaro 2024
Petr Mareček, iDnes.cz, 23. května 2024
Publicista, překladatel, básník a muzikant Michal Bystrov v knize Pekelnej pes má na mě vztek nabízí hravé české variace na texty bluesových standardů. Sáhl do repertoáru Roberta Johnsona, Johna Lee Hookera, Lead Bellyho, Bessie Smithové a dalších.
České blues definované Ježkovým Tmavomodrým světem a dávným veršem Jiřího Suchého Naraž si bouřku ještě více do čela je zvláštní fenomén, do něhož se vejde zemitost Petara Introviče, poezie Josefa Kainara i zpovědi Jana Spáleného. Kolik však má společného s původním americkým žánrem od Mississippi či Chicaga, kde se nejde daleko pro láhev, facku ani pro slovo a kde černé brýle klasiků ukrývají ironický lesk a nadsázku?
Staré americké originály počeštit, což zkoušeli třeba Lubomír Dorůžka a Josef Škvorecký, je řehole, což poznal i pracovitý publicista Michal Bystrov. V knížce Pekelnej pes má na mě vztek, jíž vydalo pražské nakladatelství Galén, nepředstavuje však doslovné překlady, ale vlastní hravé variace nejen i u nás známých bluesových standardů.
Bystrov jako hudební publicista patří ke staré škole žurnalistiky, k níž neodmyslitelně patří fundovanost, láska k materii, jazykový cit, a hlavně je prosta sebemenší sebestřednosti. Důkaz jsou nejen časopisecky publikované texty věnované Bobu Dylanovi, Jiřímu Šlitrovi či Janu Vyčítalovi, ale hlavně objevná trilogie Příběhy písní, monografie Waldemara Matušky či průvodce koncerty zahraničních hvězd v tehdejším Československu Od Armstronga k Bécaudovi.
V novince, věnované zpěvákovi a skladateli Jiřímu Šlupkovi Svěrákovi a textaři Pavlu Šrutovi, se však autor se čtenářem dělí o svou vlastní zábavu, která ho provází už léta. Parafráze či variace jsou i tak svébytnou disciplínou, neboť musí udržet rytmus, smysl a hlavně pointu jak bič, na níž mnoho písní z lokálů, ložnic, hřbitovů i tančíren stojí. Sáhl po klasice Roberta Johnsona, Johna Lee Hookera, Lead Bellyho, Bessie Smithové, W. C. Handyho i po méně známých interpretech, kterou mohou být pro milovníka žánru objevem.
To vše utřídil do sedmnácti tematických kapitol, názvy už naznačují: Jestli vystřízlivím, tak přestanu pít, Nechci shánět žáby pro tvý hady, Těžkej život lehkejch žen, Chtěl jsem vodu, dala mi petrolej nebo kouzelný erotický oddíl Ohřej mi můj párek. Publikaci uzavírá Dvanáct křižovatek, což je malá encyklopedie podstatných rozcestníků černého blues.
Michal Bystrov s lehkostí vládne barvitou hovorovou češtinou, naprosto samozřejmými rýmy, aniž tlačí na silácké amerikánství. I v jeho pojetí v odkazu z Delty zůstává smutek, osudovost, životní moudrost a humor. Z mnoha trablů, podobně jako poučená a léty prověřená lidová poezie, může léčit i českého čtenáře, který, maje brýle, mu rád odpustí málo čitelné „sražené“ písmo názvů anglických originálů. I to, že mu v Johnsonově Marné lásce (Love in Vain) zmizelo Mickem Jaggerem tak skvostně protahované „nádraží’.
Jiří V. Matýsek, Full Moon, 1. září 2024
Blues je život. Rčení, které za posledních sto let zaznělo z úst mnoha muzikantů. Tenhle hudební žánr vždycky nabízel zhudebněnou skutečnost, banální střípky každodenního života, které ale nesou v očích autora existenciální důležitost, a otevíral prostor, jak se z těch věčných smutků života vyzpívat. Více než tři stovky důkazů předkládá kniha publicisty a muzikanta Michala Bystrova Pekelnej pes má na mě vztek.
Bystrovova kniha nabízí české „variace na texty starých bluesmanů“. Skutečně variace, nikoliv překlady. Někdy je Bystrov původním slovům bližší, jindy dosazuje české reálie do starých písňových textů, jde i po pocitu písně a nechává se její náladou unášet po svém. Spolehlivě ale dovede vyhmátnout podstatu, onen do dvanáctitaktové formy vtěsnaný životní pocit.
Publikace je zároveň doslova galerií špičkových muzikantů, respektive textařů. Vedle těžkých vah žánru Johna Lee Hookera, Bessie Smith, Willieho Dixona nebo nezbytného Roberta Johnsona tu svůj prostor dostanou i pozapomenuté tváře jako Josh White, Kokomo Arnold nebo Ida Cox. Jmen je tu celkem šedesát, vždy po několika spojených v sedmnácti tematických kapitolách. Škoda, že životopisných portrétů je v závěrečné studii nazvané Dvanáct křižovatek pouze, ano, nečekaně, tucet. Alespoň stručné biografické poznámky by si zasloužil každý ze zastoupených mužů a žen. Na druhou stranu, čtenář je nepřímo nucen k vlastnímu pátrání a poslechu oněch starých šumících originálů.
Pekelnej pes má na mě vztek je svébytná básnická sbírka, pocta blues a lidem, kteří jej tvořili, i žánrová encyklopedie, která rozechvívá duši i vyvolává úsměv na tváři. To je ten život.