George Voskovec & John Werich
Americká cesta
Michal Bystrov
Dobrovský / Pangea 2024
Ještě nikdy nebyl příběh Jiřího Voskovce a Jana Wericha vyprávěn tak jako v této knize. Nikdy dříve neměli čtenáři k dispozici tolik nových, objevných informací. Autor se spojil s týmem mladých odborníků, sledujících stopu značky V + W po všech světových archivech. Výsledkem je zpracování neuvěřitelného množství unikátních dokumentů, na jejichž základě lze rekonstruovat americký příběh zakladatelů Osvobozeného divadla i jejich dvorního skladatele Jaroslava Ježka doslova den po dni. Od prvních, nejtěžších okamžiků v exilu, kam se „tři strážníci“ uchýlili před hitlerovskou hrozbou, přes úvodní sérii představení pro krajany a neúnavnou snahu napsat novou hru v angličtině až po dobytí Hollywoodu a broadwayského jeviště. Nemluvě o stále nevytěženém pokladu v podobě ohromujícího počtu rozhlasových programů pro válečné vysílání. Kniha vyvrací sto plus jednu nepravdu, domněnku a mýtus. Ukazuje, co všechno Jan a Jiří ve Spojených státech mezi lety 1939 a 1945 stihli udělat. Ke kolika hvězdným spolupracím měli nakročeno. Kdo z nesmrtelných legend jim pomáhal a fandil. A jak velkých met zde dosáhli – navzdory zažitému tvrzení, že v USA jen přežívali. Citace ze stovek amerických a britských recenzí, anoncí a rozhovorů naprosto mění náš pohled na hodnocení jejich značky ve světě. Vydejme se s Georgem Voskovcem a Johnem Werichem (jak se za mořem podepisovali) z New Yorku přes Chicago do umělecké kolonie v Pensylvánii, kde strávili první léto a posbírali řadu cenných kontaktů. Prožijme s nimi rok a půl plnokrevného hraní na scéně divadla v Clevelandu, kde uvedli vlastní inscenace Heavy Barbara a The Ass And His Shadow. Podnikněme tak jako oni dobrodružnou pouť od Velkých jezer přes Midwest až po matku všech cest, U. S. Route 66. A vychutnejme si jejich půlroční pobyt v Los Angeles, městě andělů a hollywoodských studií, kde dokázali zaujmout ty nejlepší z nejlepších. Max Reinhardt jim půjčil pódium, Harold Lloyd tleskal v hledišti. Měli psát scénáře pro Laurela a Hardyho, točit pro MGM, psát muzikál s Kurtem Weillem… Sám velký Orson Welles jim režíroval kamerové zkoušky. Zdánlivě ztracené… Opravdu? V této knize se – historicky poprvé – dočtete, jak to celé bylo. Vyvrcholením americké krasojízdy dua V + W zůstává účinkování na Broadwayi v Bouři od Williama Shakespeara. Při čtení kapitoly věnované této pohádkové hře budete mít pocit, že s Voskovcovým šaškem Trinkulem a Werichovým opilým sklepmistrem Stefanem stojíte přímo na prknech divadla Alvin – a z haldy novinových kritik si sami uděláte obrázek o jejich úspěchu. Stejně jako o spoustě jiných šancí, jichž se ti dva během sedmi let za oceánem dočkali. V epilogu dojde i na Janovo pozdní (ne)setkání s agentem 007 Jamesem Bondem. Myslíme si, že své milované komiky známe. Kniha Americká cesta nás vyvede z omylu a navždy změní vnímání toho, co si představujeme pod jmény VOSKOVEC a WERICH.
Tuto knihu bych nikdy nemohl napsat, kdyby nebylo minimálně jednoho skvělého člověka. Historik zvukových záznamů Filip Šír souhlasil, že mohu pracovat s výsledky jeho dlouhodobé badatelské činnosti. A tím se rozjel neskutečný kolotoč. Původně jsem chtěl vyprávět o amerických, britských, francouzských či německých vlivech, které působily na tvorbu Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Sledovat dějiny Osvobozeného divadla optikou hudebního archeologa, jenž se zaměřuje na kořeny anglosaské kultury. Což je myslím sám o sobě potřebný a dosud nevyzkoušený úhel pohledu. Veden šestým smyslem jsem se obrátil na tým znalců starých nahrávek, o kterých jsem věděl, že se zkoumání amerického období V + W + J intenzivně věnují. Netušil jsem ale, jak moc ve svém výzkumu pokročili, zatímco ostatní pořád jen recyklují tytéž nepřesné a nepravdivé informace. Velice brzy jsem pochopil, že se příběh Voskovce a Wericha, zvláště ten zaoceánský, musí z gruntu přepsat. A že to udělá nová generace odborníků a publicistů, nezatížená lety prožitými v totalitním státě. V momentě, kdy jsem s Filipem a jeho kolegou Martinem Mejzrem spojil síly a kdy mi poskytli stovky unikátních dokumentů, které osobně – přímo na místě, ne z pohodlí kancelářské židle – vykutali z hloubi světových archivů, mohl jsem se pokusit o zdánlivě nemožné. Krok po kroku, den po dni rekonstruovat pobyt a práci Voskovce a Wericha ve Spojených státech amerických mezi lety 1939 a 1945. Stejně jako vše, co této anabázi předcházelo – a konečně i to, co bylo potom. Zjištěná fakta jsem doplnil o vlastní hledání a širší kontext. Načež jsem se pustil do překladu dobových článků, dopisů a smluv. Mnohé z nich uvidíte poprvé. Příběh, který se přede mnou po osmi dekádách zapomnění počal odvíjet, vám bude připadat neuvěřitelný. I na mě tak působí. Ve snaze pochopit reálný průběh tohoto dobrodružství jsem často tápal jako Jeníček s Mařenkou v hustém lese. V takových okamžicích mi kolegové vedli ruku doslova větu za větou. Úzkostlivě jsme se snažili, aby případné odchylky od skutečnosti nebylo možné svést na naši nedbalost, ale jen a pouze na nedostatek pramenů. Nepochybuji o tom, že Filip Šír se svým týmem bude v pátrání pokračovat – a že dosáhne úžasných výsledků. Vzniknou další objevné publikace z pera autorů, kteří už se na fenomén V + W budou dívat úplně jinak, než jak tomu v našich krajích dosud bylo zvykem. Myslíme si, že své milované komiky známe. Kniha Americká cesta vás vyvede z omylu, tak jako navždy změnila mé vnímání toho, co si představujeme pod jmény VOSKOVEC a WERICH.
Tomáš Fiala, Médium.cz, 17. listopadu 2024
Výlohy knihkupectví zdobí v těchto dnech fotografie Voskovce a Wericha stojících před letadlem společnosti American Airlines. Pózují takto na obálce nové knihy Michala Bystrova George Voskovec & John Werich – Americká cesta.
Blížící se vydání této obsáhlé publikace, která osvětluje válečné roky V+W prožité za „velkou louží“, oznámil Bystrov uprostřed léta slovy: „Poprvé v životě můžu se vší vážností říct: tahle kniha VŠECHNO mění.“ Napětí vystupňovala později zveřejněná anotace: „Myslíme si, že své milované komiky známe. Kniha Americká cesta nás vyvede z omylu a navždy změní vnímání toho, co si představujeme pod jmény VOSKOVEC a WERICH.“
Michal Bystrov je hudební publicista, překladatel a písničkář. Jen v letošním roce už mu v nakladatelství Galén vyšly knihy Pekelnej pes má na mě vztek (variace na texty starých bluesmanů) a Hvězdy v polostínu (portréty stovky amerických a britských písničkářů). V minulosti psal například o Karlu Zichovi, Michalu Prokopovi či Waldemaru Matuškovi.
Tentokrát měl v úmyslu se zabývat autorskou inspirací tvůrčího trojlístku z Osvobozeného divadla. „Původně jsem chtěl vyprávět o amerických, britských, francouzských či německých vlivech, které působily na tvorbu Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Studovat dějiny Osvobozeného divadla optikou hudebního archeologa, jenž se zaměřuje na kořeny anglosaské kultury.“ Byť se nakonec pustil do mnohem většího sousta, ani o toto pátrání nejsme ochuzeni. Autor mu věnuje úvodní kapitoly.
Od samého začátku prokazuje to, co už o něm víme z jeho předchozí práce – že je mistrem souvislostí. Úvodem připomíná Werichovu vzpomínku na letenské vystoupení Eddieho Pola, kterou známe z televizního pořadu Vladimíra Škutiny Přiložte životopis. Vzápětí se dozvíme, kdo to Eddie Polo byl, co v životě dokázal a jak se dostal do Prahy. Se stejnou důkladností nás Bystrov na následujících stranách seznamuje s dalšími desítkami jmen. Nikdy však suchopárně nebo únavně.
Od původního záměru se odklonil díky setkání s badateli Filipem Šírem a Martinem Mejzrem. Ti totiž prostudovali poklady uložené ve světových archivech a zjistili, že o tom, co Voskovec s Werichem podnikali ve Spojených státech amerických během druhé světové války, nevíme zdaleka všechno. Podařilo se jim získat unikátní dokumenty, které odkrývají dosud netušené podrobnosti.
Našli smlouvy, scénáře či novinové články. Ohlasy na vystoupení, která se klaunům podařilo uskutečnit. A vypátrali také řadu nenaplněných příležitostí. Dlužno říct, že tyto převažují, zvlášť v prvních letech po příjezdu trojlístku do Států. Závratné objevy se tedy netýkají ani tak toho, co Voskovec s Werichem vykonali, ale spíš toho, co vykonat mohli. Je to málo? Může se to vůbec počítat? Rozhodně ano. Šance, které jim protekly mezi prsty, přinejmenším ukazují, s kým vším se stýkali a s kým mohli spolupracovat. Někdy jim ta možnost utekla skutečně jen o vlásek.
Dosud jsme své znalosti o americké éře V+W čerpali především ze vzpomínek obou klaunů. Hlavním (a ne vždy přesným) informačním zdrojem byly knihy Jan Werich vzpomíná… vlastně Potlach a VOSKOVEC & Wachsmanni – Z rodinné kroniky a dopisů. Druhou z těchto knih sestavila Voskovcova neteř Adriena Borovičková a seřadila do ní (krom jiného) dopisy, které její strýc posílal rodině domů do Čech. Poslední dopis je datován 7. září 1941. V prosinci toho roku vyhlásilo Německo válku Spojeným státům a další korespondence nebyla možná.
Je znát, že z dopisů hodně čerpal i Bystrov. První americké roky totiž popisuje podrobněji, chvílemi takřka den po dni. To později ustává. Možná je to však způsobeno i tím, že životy Voskovce a Wericha se ve druhé polovině války konečně trochu ustálily. Pánové se usadili. Našli stálou práci, která spočívala v natáčení válečných rozhlasových relací. Na sklonku roku 1944 začali účinkovat v Shakespearově Bouři. To byl jejich největší americký divadelní úspěch, veliká šance se herecky prosadit. Ale najednou skončila válka a ani tu Bouři tak nedohráli do konce.
Vyjevené souvislosti jsou fascinující. Drobné nesrovnalosti (například mýlka v tom, od kdy se počítá nové století) jsou proti tomu malicherná smítka prachu. Jen je veliká škoda, že kniha není vybavena rejstříkem. Když si chce čtenář zpětně dohledat některé jméno, musí dlouze listovat a vzpomínat, ve které kapitole se s ním setkal. Ne vždy taky Bystrov uvádí, odkud přesně cituje, ale to je aspoň ku prospěchu plynulosti vyprávění.
To, čemu před třemi lety věnovali František Cinger a Jaromír Farník ve své knize Jiří Voskovec & Jan Werich dvanáct stran, vyplnilo v pečlivé interpretaci Michala Bystrova většinu šestisetstránkové publikace. Zároveň vidíme, že je stále co objevovat. Podobně podrobně by se daly popsat třeba předválečné pravicové útoky na Osvobozené divadlo. Z válečných rozhlasových relací vysílaných pod značkou V+W známe jen velmi malou část. Na objemný svazek by vydala také poválečná kariéra Jiřího Voskovce. Materiálu pro takový počin by bylo dost. Možná až příliš…
Dosud jsme vnímali svět očima Voskovce a Wericha. S trochou nadsázky (neboť Spojené státy přeci jen neznamenají celý svět) bychom mohli říct, že tato kniha ten pohled obrací. Dozvídáme se, jak svět pohlížel na dva české klauny, kteří utekli z vlasti před jistou záhubou. Možná to nezmění naši představu o jejich životech a tvorbě. Ale jedno je jisté: odedneška, pokud budeme chtít vědět něco o tom, co V+W podnikali za války, sáhneme po Americké cestě.
Adam Pýcha, Knižní závisláci, 20. listopadu 2024
Včera jsem byl v ČT Art představovat absolutně jedinečné dílo. George Voskovec & John Werich: Americká cesta odhaluje naprosto zapomenutý střípek naší historie, který nesmí být zapomenut. Michal Bystrov vytvořil absolutně unikátní dílo, které je jednou z nejlepších knih roku 2024.
A měl jsem z té knihy obrovský respekt. Každou stránkou jsem si uvědomoval, jak málo o těchto velikánech vím, jak mnoho jsem zapomenul či se musím doučit. Jejich odkaz bude věčný a já jsem vděčný, že jsem mohl nahlédnout detailně do velmi složitých dnů, které prožili v USA. Kniha má ovšem výrazně větší přesah.
V úvodu se s touto dvojicí detailně seznámíte. Odpovíte si na otázky, kde se vzala jejich láska k divadlu či filmu. Kde byly jejich hlavní inspirační zdroje? Je to seznámení intenzivní, skvěle napsané a plné stovek odkazů na dávno zapomenutá díla a umělce. 200 stran uteče jako voda… Kdyby to byla samostatná kniha, tak bych jí udělil klidně 100 %, ale tam příběh vlastně začíná.
V+W musí opustit Evropu a hledat nový život za oceánem. Společně s Jaroslavem Ježkem vzdorují jazykové bariéře a co je hlavní, tak stále chtějí tvořit. To je jejich podstata. Od roku 1939 sledujeme jejich kroky doslova den po dni. Je to čtení vtahující, osobní… Z těchto legend se stávají muži na vrcholu sil, kteří prožívají nejtěžší chvíle svých životů. Jsou plni obav, ale nikdy se nevzdávají. Mají tolik talentu, že jim k nohám může klesnout i slovutný Hollywood.
Tato kniha dalece překračuje běžné standardy. Zaslouží si 100 % a obrovské doporučení. Zpracování navíc zcela koresponduje s kvalitou textu. Velký formát, stovky fotografií, dobových recenzí… Děkuji za to. Byl to zážitek.
Kniha roku Deníku N, 29. listopadu 2024
JAN HŘEBEJK
Bystrov: George Voskovec & John Werich: Americká cesta (Pangea).
Wanatowiczová: Nezval. Básník a jeho syn (Kodudek).
Přibáň: Errol. Josefa Škvoreckého život první, 1924–1969 (Host).
MARTIN FRYČ
Bystrov: George Voskovec & John Werich: Americká cesta (Pangea).
Tyto dvě osobnosti 20. století budeme díky této knize vnímat mnohem lépe a hlouběji. A tím i 20. století a rozměr slov, jako jsou umění, cesta a přátelství.
ROBERT TAMCHYNA
Bystrov: George Voskovec & John Werich: Americká cesta (Pangea).
Zaoceánský příběh V + W s jeho evropskými kořeny. Objevná publikace, která významným způsobem doplňuje a rozšiřuje dosud (ne)známé materiály o tom, co V + W ve Spojených státech stihli udělat a jak a k čemu (a s kým) měli nakročeno. Pokud si snad myslíte, že o americké umělecko-politické anabázi V + W z let 1939–1945 víte dost, nová kniha Michala Bystrova na základě materiálů a badatelské práce Filipa Šíra a Martina Mejzra vám spolehlivě dokáže opak. – Není to jen laciný reklamní titulek, který slibuje: Ještě nikdy nebyl příběh Jiřího Voskovce a Jana Wericha vyprávěn tak jako v této knize. Michal Bystrov totiž namísto emočně děravých vzpomínek pamětníků vsadil na pečlivou archivní a dokumentační práci několika nadšenců a společně vyvracejí léta tradované domněnky a polopravdy. Poprvé tak poznáváme skutečné osudy W + V + J v Americe za druhé světové války se všemi jejich úspěchy i nezdary.
Kniha roku LN 2024, 20. prosince 2024
ROMAN BĚLOR
Michal Bystrov: George Voskovec a John Werich. Americká cesta (Pangea). Kniha shromažďuje fascinující množství dosud neznámých dokumentů a informací, kterými zásadně mění naše znalosti o činnosti a postavení V + W + J v období druhé světové války. Objevné dílo poskytuje celkový dobový obraz českého exilu a diaspory v USA.
KAREL HVÍŽĎALA
Michal Bystrov: George Voskovec a John Werich. Americká cesta (Pangea). Dokonale a zcela nově zpracované období exilu V + W + J na základě dlouhodobé badatelské činnosti a pátrání ve světových archivech pánů Filipa Šíra a Martina Mejzra.
ROBERT TAMCHYNA
Michal Bystrov: George Voskovec a John Werich. Americká cesta (Pangea). Nevšední, originální pohled na umělecké (ne)úspěchy a válečnou americkou anabázi Voskovce a Wericha na základě pečlivého studia nově objevených archivních materiálů.
Aleš Palán, Aktuálně.cz, 3. ledna 2025
Název nemohl být jasnější: George Voskovec & John Werich – Americká cesta. V nedávno vydané knize se hudební novinář Michal Bystrov zaměřuje na roky 1939 až 1945, kdy protagonisté pražského Osvobozeného divadla za oceánem našli ochranu před nacismem. Kdyby z rodné země neodešli, vzhledem ke svým protinacistickým vystoupením by bezpochyby skončili v koncentráku nebo na popravišti.
Těch šest let jsme dosud znali spíše z odlesků a nespolehlivé paměti obou komiků. Na základě studia nově získaných dokumentů nyní Bystrov vypráví celý příběh docela jinak. Dá se říci, že jeho kniha nastoluje platnou normu. Na americkou anabázi V + W se už trvale budeme muset dívat ve světle zde shromážděných poznatků.
Než se čtenář do USA probojuje, potřebuje na to 200 tiskových stran. I zde však Michal Bystrov líčí příběh obou protagonistů nově. Zaměřuje se především na kulturní podhoubí, které určovalo jejich komiku, tedy na film, detektivku, jazz a revuální programy. Obsáhle rozebírá díla zejména amerických, britských a německých tvůrců, kteří ovlivnili Osvobozené divadlo. Činí to tak důkladně, že i čtenář nezasažený meziválečným kulturním povědomím dostává do ruky přehlednou mapu souvislostí.
Samotná linka týkající se Jiřího Voskovce a Jana Wericha je někdy z logiky věci odsunuta na okraj, jen zřídka se to ale celé vymkne přehlednému účelu. Nechtěně cimrmanovsky působí pasáže o tom, kde všude se V + W minuli s Charliem Chaplinem. Naopak například rozbor toho, co v našem kontextu znamenalo nabarvit bílému herci tvář a dlaně, aby pak na jevišti představoval černocha, je podložen historicky i kulturně. Vypadá to snad jako rasismus, ale rasismus to není, chtělo by se říci, byv vyzbrojen Bystrovovou argumentací.
Kosa na politický kámen padá v roce 1935, kdy Jan Werich s hudebním skladatelem Jaroslavem Ježkem jedou do Sovětského svazu. Autor zpochybňuje Voskovcovo pozdější tvrzení, že se jeho kumpán odtud vrátil s velice smíšenými pocity. “Pokud ano, na jeho tehdejších veřejných vystoupeních to nebylo znát,” poznamenává trefně Bystrov.
Nezmiňuje ovšem už jedno z nejostudnějších selhání kulturních elit, kdy po Werichově návratu z SSSR – kam mimochodem Voskovec jako syn legionáře nesměl – dvojice rozehraje dialog a paroduje v něm dobové zprávy o tamní katastrofální hospodářské situaci.
“Je to tam hrozný, co vám mám povídat. Horší než bída, horší než hlad. Přetvářka, faleš, lež,” rozjíždí se Werich. Onen klam podle něj spočívá v tom, že sovětští lidé jsou “vypasení, dobře živení” – a to jen proto, aby se zdálo, že v zemi není hlad. “Oni ten podvod na ty cizince ženou tak daleko, že aby se zdálo, že je tam blahobyt, oni snad nakonec dají tomu obyvatelstvu najíst,” podivuje se naoko Voskovec na nahrávce z roku 1935.
Z takového “humoru” i po bezmála devadesáti letech mrazí. Vždyť V + W takto žertují jen krátce po devastujícím hladomoru na Ukrajině, jemuž padly za oběť miliony lidí.
Tady nejde o levicový pohled na svět: Voskovec s Werichem se pošklebují památce obětí genocidy, sami se stávají aktivními šiřiteli odporné lži. Naplňují tak vlastně slova svého přítele, komunistického novináře Julia Fučíka: “Osvobozené už jen nerozesměje. Osvobozené bije. Už to není zábava. Už to bolí.”
Bystrov takto jednoznačně formulované kritice V + W nevystavuje, což však neznamená, že by souvislosti zamlčoval. I v době jejich americké anabáze například opakovaně zaznamenává, jak blízko měli k lidem s komunistickým světonázorem.
Je to hluboký dějinný paradox: ochranu před hnědou totalitou hledají umělci v hlavní zemi imperialismu, přičemž si v lecčem nechávají na nose brýle rudého mámení.
Jakmile se ve třetině knihy V + W + J dostanou na americký kontinent, nabere vše na obrátkách. Mění se dokonce i styl vyprávění. Sám autor knihy uvádí, že chtěl nejdříve sledovat dějiny Osvobozeného divadla optikou hudebního archeologa. Pak ale narazil na dlouholetou práci historika zvukových záznamů Filipa Šíra a jeho kolegů, kteří o americkém působení dvojice shromáždili spoustu dosud neznámých faktů.
Právě z nich, nikoliv z tradovaných mýtů, pak Bystrov sestavuje harmonogram let 1939 až 1945.
Zejména první roky tohoto pobytu se mu daří popsat téměř den po dni. Kniha zachycuje vystoupení před krajany, politický nesoulad v imigrantské komunitě, pokusy V + W prosadit se v novém jazyce před americkým publikem, úspěch jejich první hry v Clevelandu a tak dále.
Zaznívají i opravdu zásadní informace, například o písních V + W s hudbou Harolda J. Roma či možnost, že obsáhlé kamerové zkoušky, které s Osvobozenými natočil na celuloid Orson Welles, nemusí být definitivně ztraceny. Slavný režisér měl tehdy za sebou skandální rozhlasovou adaptaci Války světů a svůj první snímek Občan Kane, některými zpětně označovaný za nejlepší film všech dob. Přesto dokázal věnovat pozornost dvojici komiků odkudsi z okupované Evropy. Už jen popis tohoto nevyrovnaného partnerství je pozoruhodný.
Za zmínku stojí i rozkrytí anabáze vzniku stovek protiválečných skečů V + W, které se pak z Londýna vysílaly do protektorátu. Je paradoxní, že i bez volného přístupu k informacím – snad kromě nespravedlivého posouzení role Vlasty Buriana – v nich Osvobození “neulítli” tak jako kdysi ve scéně o blahobytu v SSSR.
Michal Bystrov knihu završuje Werichovým a posléze Voskovcovým návratem do Prahy. Ve druhém případě byl pouze dočasný, v obou případech pak komplikovaný.
Osvobozené divadlo mohlo z politických důvodů setrvat na vrcholu pouhých 11 let, jeho vliv však přetrvává dodnes. Nyní víme, že V + W neměli daleko ani k tomu prorazit za oceánem. I tak je jejich práce, kterou tam odvedli, pozoruhodná.
Ivo Fencl, Neviditelný pes, 21. ledna 2025
Novinář – nejen hudební – Michal Bystrov (*1979) napsal a koncem předešlého roku 2024 vydal pozoruhodnou monografií George Voskovec a John Werich, v níž se mu velkolepě (slovo sedí) daří den po dni líčit americký pobyt dvou herců poté, co uprchli před Adolfem Hitlerem. Vysvítá zničehonic, že jejich roky 1939-1945 byly doposud zkoumány chabě!!
Bystrov měl jiné plány, původně. Chtěl vlastně napsat poněkud obecnější knihu. Byla by o amerických, britských, francouzských a německých vlivech na tvorbu V + W a jejich dvorního skladatele Jaroslava Ježka. Bystrov přitom netoužil recyklovat už známé věci a „Osvobozené“ uchopil hledáčkem archeologa, zajímajícího se o samé kořeny kultury, ale prvořadě ne naší, ale anglosaské.
Praktické pátrání autora navedlo na jinou cestu a skončil u vytváření brilantní mapy amerického pobytu dvojice.
Neignoruje ani další kontext včetně událostí následujících i předcházející válce, takže se úvodem vracíme až do „zvláště horkých“ srpnových dnů roku 1922, kdy do Prahy zavítal americký herec Eddie Polo…
Téhož roku byly k hlavnímu městu připojeny Nusle, Košíře, Liboc, Vokovice, Břevnov, Dejvice, Karlín, Vinohrady, Žižkov… a taky Smíchov, kde se 6. února 1905 narodil Jan Křtitel František Serafínský Werich. Jiří Voskovec, vlastním jménem Wachsman, přišel na svět v Sázavě: 19. června 1905.
Bystrovova kniha zaznamenává obrovskou americkou aktivitu, je těžko vyčerpatelným zdrojem a většinou situace dohrává již autor sám. Co může, dopoví, byť některé mezery zůstávají; jinak to při práci historika ani možné není. Že se mnohé také nesplnilo, zůstává na sousední koleji a život takový bývá.
Tak například V + W nehráli zaválky v Americe ani v jednom filmu, až na údajně ztracený kraťas Orsona Wellese. Proč se tohle nepovedlo? Mělo to dozajista různé příčiny (a směřovali především k divadlu), ale ukažme si onu situaci aspoň na filmu maďarského emigranta Ference Molnára Tales Of Manhattan.
Je to pět povídek o fraku. Kdo frak natáhne, toho potká životní změna. V páté povídce exceluje legendární klaun W. C. Fields. Werich si měl právě s ním vyměnit pár replik, ale hollywoodský veterán to prý zmařil – podle pragmatického hesla jeden komik (já) stačí. Byl to, dodejme, Werichův miláček. Bystrov, pravda už dál nezkoumá, zda mohl mít Fields na obsazení filmu (jinak tam hrají Rita Hayworthová, Ginger Rogersová, černošský zpěvák Paul Robeson a Henry Fonda) až takový vliv. A nebyl-li tedy Werich vlastně vytěsněn spíš mocí produkce.
Jan se pak – po válce – do Prahy jen hrnul. Jiří méně. Tomu tam mezitím zemřeli oba rodiče a byl už dávno George. Opravdu. Werich se, navzdory titulu naší knihy, držel českého jména.
A když se 9. 10. 1945 vrátil, objal na letišti matku.
Vzápětí byl v hotelu Alcron odchycen Karlem Vlachem. Už nebylo návratu. Voskovec se (taky sám) vrátil teprve v září 1946, ale v červnu 1948 zas ujel (jako zaměstnanec UNESCO) na Západ. Do Francie – na dva roky, pak navždy do Ameriky.
Orson Welles, abych citoval z Bystrova ještě jeden příklad, se o dvojici vyjádřil 1. 12. 1941 takto: „Jejich reputace na druhé straně oceánu mluví sama za sebe. Měl jsem příležitost je vidět při soukromém představení v Hollywoodu. Za těch nejméně příznivých podmínek dokázali ovládnout jeviště a nadchnout to nejotrlejší publikum, jaké si dovedete představit. Od té doby mě nepřestávají udivovat. Později jsem s nimi provedl kamerovou zkoušku, během níž jsem mohl zblízka sledovat jejich neobvyklý talent a vynalézavost.“
Každý čtenář si musí sám za sebe odpovědět, co bylo přece nad síly V + W a nakolik ve Státech uspěli. Tak či onak uspěli dost… a mělo to etapy. Bodovali nejprve u krajanů, ale ambicí bylo i psaní nových dramat rovnou v angličtině, scénářů. Dobytí Broadwaye i Hollywoodu. A dostali se… Poměrně daleko. Došlo na řadu příslibů a šancí.
Nicméně válka skončila, jak skončila a Werich se navždy vrátil do Prahy. Kolik přesně natočili v Americe rozhlasových pořadů? Jak dlouho trvaly ony „etapy“? Bystrov se v materiálu neutápí, ale souvisle o situacích vypráví.
První léto trávili v umělecké kolonii v Pensylvánii, pak hráli víc než rok vlastní věci v divadle v Clevelandu (Heavy Barbara, The Ass And His Shadow), asi půl roku se pokoušeli uchytit v Los Angeles, nu, a na Broadwayi účinkovali v Shakespearově Bouři. Je toho však víc a kniha, která vznikla také díky práci historika zvukových záznamů Filipa Šíra, vyvrací mnoho omylů a mýtů.
Michala Bystrova známe jako autora Lidovek (1999-2013) i Hospodářských novin, Deníku, Reflexu, Respektu, Reportéra a Českého rozhlasu. Přeložil do češtiny biografie Boba Dylana, Paula Simona, Bruce Springsteena, Toma Waitse a knihy o kapelách jako Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd. Je písníčkář a jeho trilogie Příběhy písní (2009-2015) vylíčila historii zlidovělých skladeb. Cenu Miroslava Ivanova převzal (2022) za publikaci Od Armstronga k Bécaudovi – Legendy světové hudby v Československu (Jak nás změnily a my změnili je), a jak upozorňuje, spolupůvodce svazku Filip Šír a jeho kolega Martin Mejzr pokračují v pátrání a pravděpodobná je tudíž nejméně jedna další kniha o celém fenoménu.
Najednou ten fenomén ovšem vypadá trochu jinak než dosud. Máte za to, že dva komiky znáte? Americká cesta vás nevyvede z omylu, celkem ne, ale přesto překvapí.
Jan Lukavec, Reflex, 27. února 2025
„Zde končí středověká éra, evropský dnešek je tu včera! Země svobody, země práce, země civilizace!“ I těmito slovy písně Kolumbovo vejce z roku 1938 popisují, nebo spíš opěvují pánové Voskovec a Werich zemi zaslíbenou, Spojené státy. Že tam následně strávili období druhé světové války, se obecně ví. Ale dosud bylo méně známo, jak silný byl vliv amerických témat už v jejich meziválečné tvorbě a jak výraznou stopu zanechali v anglosaském kulturním prostoru. A právě to v mnoha směrech objevně osvětluje Michal Bystrov (*1979) – novinář, písničkář, překladatel, básník a autor desítek článků-caus publikovaných v Reflexu – v obsáhlé knize George Voskovec & John Werich: Americká cesta (vyd. Pangea).
Duchovní inklinace zmíněným směrem byla v první polovině 20. století obecnější. U Voskovce a Wericha se projevovala různě, například jemnými parodiemi trampských písní, v nichž štěchovická laguna „dřímá v zadumaném stínu Kordiller“, ale i nadšením pro afroamerické umění, jejichž tvůrce ovšem pojmenovávali postaru „negři“.
Při svém útěku do Ameriky sice V + W anglicky neuměli, ale dokázali se rychle zorientovat tak, že tam v krátké době dosáhli překvapivých úspěchů. Jedna jejich scénka inspirovala Bertolta Brechta k jeho inscenaci Švejk za druhé světové války. Na Broadwayi hráli v Shakespearově Bouři, z čehož vzešla „jedna z nejpamětihodnějších klaunských scén“ v historii moderního uvádění Shakespeara. Tamtéž málem uváděli muzikál s hudbou Kurta Weilla, tematicky předjímající slavné Nebe nad Berlínem. A vlastní film s nimi začal natáčet hvězdný Orson Welles. Z mnoha těchto plánů sešlo i proto, že se Werich toužil vrátit domů, ale s představou, že bude moct nadále pendlovat mezi Prahou a New Yorkem. Což mu pochopitelně znemožnilo spuštění železné opony.
Jinou otázkou je, nakolik V + W k vítězství komunistů sami přispěli. Bystrov je před takovými obviněními hájí, ale kupodivu nezmiňuje jejich nahrávku Pravda o sovětském Rusku z roku 1935, kde Werich zesměšňoval zprávy o hladomoru v SSSR. Ovšem když v únoru 1948 při pražském představení znovu zpívali slova citovaná v úvodu, tentokrát už podle Vladimíra Justa týmiž slovy varovali před nebezpečím komunismu. Ale bylo pozdě. Jinak by oněch stop, které V + W zanechali v globální kultuře, bylo asi více. I tak jsou obdivuhodné a díky Bystrovově knize nyní znovunalezené.
Karel Hvížďala, ČRo Vltava, 28. února 2025
Výt, či nevýt! Nebo srozumitelněji: Naříkat, nebo nenaříkat. To je citát z rozepsaného scénáře filmu podle Shakespeara o stárnutí sira John Falstaffa, který hodlal Jan Werich realizovat v druhé půlce šedesátých let minulého století.
Dva roky před srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy, se v ní chtěl Jan Werich vyjádřit k otázce morálky a ohýbání zad. Falstaff byl podle něj Švejk ve středověkém úboru: „Čest mě žene vpřed!“ dušuje se. „Jo, ale co když mě pak čest dožene do předních řad a tam mi prožene břicho mečem? Co potom? Může čest přidělat nohu?“
Chci psát o knize Michala Bystrova George Voskovec a John Werich s podtitulem Americká cesta a začínám citátem z epilogu, protože se mi zdá, že právě zmíněná replika, která je variací na slavný monolog prince Hamleta, být či nebýt, v níž hovoří o smrti a sebevraždě, o bolestech a nespravedlnostech v životě, nejlépe vystihuje věčné pochyby lidstva, kterými se oba umělci trápili. Jan Werich napsal: „Při ničemnosti světa, do kterého jsme se zrodili bez vlastní viny, jest od slibu k jeho nesplnění slepičí krok.“
Nejprve Voskovci a Werichovi zavřeli v Praze Osvobozené divadlo a oni museli kvůli Hitlerovi opustit Československo. Přesunuli se na poslední chvíli, než by je gestapo zavřelo, do Spojených států. Tam se snažili rychle naučit angličtinu, aby mohli pokračovat v tom, s čím doma začali, a po válce zase spadla železná opona a jejich sen se zhroutil podruhé. „Do Prahy jsme se vraceli s různými pošetilými plány. Snili jsme o jakémsi světě Spojených národů. Představovali jsme si, že budeme pracovat v Praze a na Broadwayi. Kolik evropských umělců, kterým nespadla klec, to po válce dělalo!“ Konstatoval Jan Werich.
Zatímco Jiří Voskovec zůstal po krátkém období, kdy byl v Praze, nejprve ve Francii a pak ve Spojených státech, Jan Werich, se do Československa po válce vrátil a sám sebe se s postupujícím věkem čím dál častěji ptal, jak moc v životě pochybil a selhal. Hned po návratu Werich poznamenal: „Aklimatizace je těžká a jde jen pozvolna.“ „Nějak jsme se pořád necítili doma,“ připustil Voskovec. „Scházel nám protektorát v útrobách. Chyběla nám spolehlivá intuice, uhádlivost ve smyslu obecné nálady, kterou jsme měli před válkou… Velice surový výsledek toho byl, že jsme poprvé nebyli schopni napsat hru.“ Konstatoval později zase Jan Werich. Situace se opakovala: Tytéž problémy zažívali Voskovec, Werich i Ježek po příjezdu do Spojených států v roce 1939: I tam měli problém nasát novou atmosféru a byli nuceni, i u českého publika, se přizpůsobit jejich vkusu: emigranti toužili po dechovce, a ne po džezu. A navíc je považovali za komunisty, protože třeba kritizovali Edvarda Beneše kvůli emigraci. Říkali: Neměl plán, ale eroplán: utekl.
Jak vidíte, mě na této objemné knize: která má víc než šest set stránek a je plná dobových fotografií, plakátů, reprodukcí novinových článků a dokumentů, zajímá kvůli této poznámce víc jejich osud a duch knihy, než konkrétní obsah, který je zcela unikátní a na jehož analýzu bych potřeboval nejméně hodinu. V žádném případě nejde o recyklaci známých skutečností v novém kabátě, ale naopak o důkladnou rekonstrukci amerického období V + W skoro den po dni, na základě dochovaných nahrávek, které autorovi dali k dispozici historik Filip Šír s kolegou Martinem Mejzrem. Jinými slovy jde o dějiny sledované hlavně optikou hudebních archeologů, které bedlivě zpracoval pilný Michal Bystrov.