Od samomluvy k chóru
aneb Písniček se držte!
Čtení o české lidové a zlidovělé písni
Vybral a sestavil Michal Bystrov
Galén 2017
Obsáhlý výbor, jehož název i podtitul vychází z úvahy Františka Halase, je ojedinělým pokusem podat podat širší čtenářské obci podrobnou zprávu o proměnách vnímání tématu české lidové a zlidovělé písně v literatuře a publicistice posledních dvou staletí.
Knihu tvoří třináct oddílů, od obecných úvah, esejů a statí, definujících pojem lidové písně (Erben, Kolár, Kuba, Hostinský), přes články věnující se určité oblasti (dělení krajové a tematické) až po konkrétní příklady skladeb i celých slavností a rituálů, z nichž mnohé již upadly v zapomnění. V dalších oddílech jsou na ploše drobných i rozsáhlejších literárních útvarů, vyznačujících se mimo jiné nebývalým stylistickým půvabem, ilustrovány prakticky veškeré jevy spojené s problematikou českého folkloru, od původu písní přes jejich sběr a komunikaci s lidovými zpěváky, z jejichž repertoáru zapsané písně pocházejí, až po různé druhy lidových muzik a hudebníků. Nechybí městský folklor a městské figurky – harfenisté, kolovrátkáři, kramáři. Okrajově se kniha věnuje písním i z jazykového hlediska a dotýká se rovněž jejich interpretace.
Až na nutné výjimky v podobě dnes už kanonických příspěvků na téma lidové a zlidovělé písně (např. Čapkovy Písně lidu pražského) se výbor obsahově nepřekrývá se staršími publikacemi tohoto typu. Jedna kapitola je věnována českému folkloru ve světovém kontextu (česká píseň v Americe, francouzské kontakty Hanuše Jelínka, Commission Internationale de l’Art populaire), jiná se věnuje rozdílům mezi tradiční lidovou kulturou a pojetím novodobých folklorních souborů (Josef Škvorecký: Neroztavení). Velký prostor byl dán svědectvím sběratelů (Karel Weis, Joža Černík, J. Š. Baar, J. Š. Kubín), vzpomínkám umělců, kteří měli k lidovému umění blízko (Mikoláš Aleš, Jaroslav Seifert, Jan Skácel), i komentářům těch, kdo se k tématu lidové písně vyjadřovali ještě relativně nedávno (Ludvík Vaculík, Vladimír Merta, Jiří Suchý). Za zvláště objevný lze považovat přepis rozsáhlé velikonoční ankety Lidových novin z válečného roku 1940 (Vaše nejmilejší písnička) s inspirativním vyznáním ohromného množství osobností tehdejší české kultury.
Jiří Černý, ČRo Dvojka, Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, 24. dubna 2017
Zaujalo mě čtení o české lidové a zlidovělé písni Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! Publicista, písničkář a překladatel Michal Bystrov ve své knize opět pro širší veřejnost odkryl, jak už se stává jeho dobrým zvykem, co by jinak většině z nás zůstalo schováno ve starých novinách, zpěvnících a vzpomínkových knihách. Vrátil se až do počátku 19. století k Čelakovskému i Erbenovi a došel až ke Skácelovi, Škvoreckému, Jiřímu Suchému, Hutkovi, Vladimíru Mertovi nebo k básníkovi mého mládí Jaroslavu Seifertovi. Pro mě Bystrov objevil třeba Seifertovy dojmy a vzpomínky, které v roce 1991 uchoval redaktor brněnského rozhlasu Antonín Jančík v Národopisné revui.
Kateřina Kadlecová, Reflex, 27. července 2017
Pokud rádi zpíváte, rádi čtete a rádi čtete o zpívání, něco pro vás máme. Častý přispěvatel Reflexu Michal Bystrov sestavil a u nakladatelství Galén vydal velmi zajímavou knihu Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! (ono titulní zvolání upomíná na text Františka Halase). Na pěti stech hustě popsaných stranách najdete podrobnou zprávu o tom, jak se měnila vnímání tématu české lidové a zlidovělé písně v literatuře a publicistice posledních dvou staletí. Časopisecké příspěvky a stati K. J. Erbena, Karla Čapka, Josefa Škvoreckého nebo Ludvíka Vaculíka, svědectví obrozenských sběratelů, vzpomínky Mikoláše Alše, Jana Skácela i Jaroslava Seiferta, komentáře Karoliny Světlé, Vladimíra Merty i Jiřího Suchého… Tisíc zajímavostí v té knize najdete a na tisíc písniček si vzpomenete.
Městská knihovna v Praze, říjen 2017
Ambiciózní projekt antologie psaní o české lidové a zlidovělé písni je postaven na důkladné znalosti písňových sbírek a folkloristice a především na konkrétních úvahách, statích, dobových národopisných črtách a fejetonech od autorů 19. a 20. století. Látka je zde představena ve třinácti oddílech: od obecnějších úvah definujících pojem lidové písně (Erben, Kolár, Kuba, Hostinský), přes články věnované určitým krajovým či tematickým zvláštnostem až po konkrétní příklady skladeb vč. několika popisů mnohdy již zapomenutých slavností a rituálů. Jsou zde prezentovány i texty, které s nebývalou invencí přibližují jevy spojené s problematikou českého folklóru – od původu písní přes jejich sběr a komunikaci s lidovými zpěváky, od nichž zapsané písně pocházejí, až po různé druhy lidových muzik a hudebníků. Nechybí městský folklór a osoby s ním spojené, tedy harfenisté, kolovrátkáři a kramáři. Kniha reflektuje písňový repertoár často i z jazykového hlediska nebo se dotýká problematiky jeho interpretace. Kromě dodnes citovaných pramenů se autorovi podařilo do výboru zahrnout i mnoho dalších dobře určených textů a dobových výpovědí s velkou vypovídací hodnotou. Cenné jsou i medailony publikované v závěru antologie, které představují jednotlivé autory textů, sběratele, skladatele a literáty a závěrečný seznam pramenů.
Jiří Černý, 16. prosince 2017, anketa Lidových novin Kniha roku 2017
1. Michal Bystrov: Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte!
2. Ota Pavel: Povídky z šuplíku
Mimo soutěž jedna slovenská: Pavel Malovič: Tvar mojej tváre
Anna Šerých, Opera Plus, 24. prosince 2018
Poutavá antologie, poutavé poučení, fundament tvoří osobitý výběr studií, fejetonů, esejů i předmluv k vydáním písňových sbírek takových bardů folkloru a estetiky, jako je Karel Jaromír Erben, Otakar Hostinský, Bedřich Václavek, Čeněk Zíbrt, František Sušil, Ludvík Kuba a mnoho dalších.
Titul knihy jsou slova eseje Františka Halase Písničky se držte! Básník nabádá k pozornosti vůči „malování hrdlem“ – „Písniček se držte, pro slávu ducha slova, pro slávu ducha zpěvu pro slávu ducha tance.“ Této poetice a těmto entitám se antologie věnuje informačně i konfrontačně rozmanitými studiemi od počátku 19. století až po dnešek, tvoří třináct kapitol:
Pravidla národního krasocitu (Studie povahopisné), Ze vzteku i z humoru (Dělení tematické a krajové), A já to tak smetu dohromady všecko (Jedna píseň za druhou), Éva-la-úva-la-úva-la-úva-úh! (Popěvky a halekání pasáků a ženců), Aby měl kozel lepší hlas (Dudáci, venkovské muziky a toulaví písničkáři), Ach to bele hode! (Slavnosti a hry), Ve sprosté a nízké vznešenosti své (Harfenisté, kolovrátkáři, jarmareční zpěváci a jiné figury), My sme ta stará pára, nás zná už celá Praha (Písně pražských kvítek a dětí periferie), Mezinárodní poběhlice (Export, import, cizí vlivy), Rty se chvěly, oči vlhly (Díla vpravdě národní), Důvěra lidská dala mi klíč zlatý (Sběratelé písní a jejich zpěváci), Skleníkově pěstovaná bledule (Vzdalování a návraty lidové písně), Krasavice v nemožných toaletách (Písničky, které neozábly). Poetické názvy korespondují s bohatstvím jazyka myslitelů i slovní originalitou písní. Jsou to řazení rádoby tématická, a rádoby není pejorativum, spíše vyjádření pozoruhodné šíře námětu, který nesleduje badatelsky striktní výběr, nýbrž dává pestrou nabídku společensky historických témat a poznatků. Je to antologie literární, neluštíme notové záznamy, listujeme a čteme podle tematických okruhů a poučíme se roztodivně, třeba často opěvované svítání funguje v našich lidových písních už od 16. století, klíče od bílého dne mají i konotace alegorické, jak ukazuje Čeněk Zíbrt. Karel Weis prozradí, že „Na housličky hrála“ není o houslistce, ale dívce svedené a poukazuje na sociální kritiku padlých dívek a svůdců. Samozřejmě vévodí láska, milostnou písňovou poezii, „chorál lidové energie, která nikdy nezklame“ obdivuje nejen František Halas a dokumentují mnohé studie, hlavně vlastivědného badatele Jaroslava Mančala a jazyková sonda etnografy Zdeňky Horálkové.
Dozvíme se mnoho o chodu společnosti, o zvyklostech. Morality jdou ruku v ruce s historickými a společenskými povinnostmi, tak odhaluje Otčenáš selskej, zabydlený ve folklóru už někdy od doby Karla VI. Písně o robotě z časů poroby nejlépe demonstruje Ferdinand Schulze, novinář a politik, Zíbrt dokládá „Jak si lid československý představoval život v Americe“, písně o blahobytu a sny o zemi čarovné navazují na dávnou tradici vábniček do zemí zaslíbených, tradovaných od 16. století.
Humor v písních ukazuje třeba Jan Neruda, osm vtipných fejetonů jej profiluje jako novináře znalce, který podnikl i báječnou sondou do českých tanců od ambitu, baboráka až po žida. Co stránka, to pozoruhodná připomínka realit, mnohdy patřících i do našeho života; předkové opěvovali brambory „Píseň nová o zemských jablkách“ byla vytištěná už roku 1760, jiná je O kafe mlsání, o švestkových knedlících, o módě, krinolínách, o platidlech, o pašování tabáku…
Silně poučný a přitažlivý je blok vzpomínek na dudáky – Aby měl kozel lepší hlas: Václav Beneš Třebízský sleduje smrt dudáka z Podbrdí, chodského Hančla vzpomíná Jan František Hruška, znalec a filolog, mihne se pověstný Jakub Havel ze Sedlic vzpomínkami dudáka Bohumila Krause, peripetie dudáků, houslistů a zpěváků zpracoval folklorista Čeněk Holas roku 1929. A vkrádá se, takřka po stu letech, otázka – jejich rody ještě existují?
Sondáž pasáckých halekaček jde napříč republikou, charakteristika etnik a nářečí, nejen Hané či Šumavy, nejen kratochvílné historie měst a míst, jak sledoval etnograf Primus Svoboda, poznáme škádlivky moravského Podluží a další.
Pro dnešek a návrat zábavy jsou inspirativní písničky a zvyky kolednické – Ach to bele hode! Jindřich Šimon Baar připomíná fanfrnoch a novoroční a Tříkrálové koledování, vynášení smrtky, zpívání o svaté Dorotě zas Ludvík Kuba i Jan Karel Hraše, hry o svaté Cecilii zasvěceně komentuje Čeněk Zíbrt, patronka muzikantů se slavila odedávna po domech i v hospodském tancování. Božena Němcová připomíná písně a zvyky svatební, Jakub Arbes masopustní hry také vyprávěním o pražské zábavě písní U kanonu stál…
Mnohé fejetony patří originálnímu kouzlu flašinetářů, kolovrátkářů a harfeníků, potomkům středověkých truvérů. S gustem je sleduje Karel Čapek, Ignát Hermann, V. B. Třebízský či Egon Ervín Kisch. Jana Nerudu zaujal pražský flašinetář a vydavatel kramářských písniček František Hais, ba víc, dočteme se i doznání samotného Haise, jak mu zpívání a věhlasé písničky přičarovaly nevěstu.
Praha je mnohastranným středem zájmu, studie písní splétají i místopisnou historii – Eduard Bass nás vede k zaniklé hospodě U Hrubého muže v Dlouhé třídě, Karel Hašler na Smíchov ke kostelu filipojakubskému, Ignát Hermann oživuje strašidlo U Turků v Podskalí. Apelace Karla Čapka na vědecké zpracování písní lidu pražského, jeho náhled na pražské „odrhovačky“ je konfrontována s hutnými studiemi E. Basse, kompletní obraz je pestře impozantní, Bass z písní odhaluje etymologický zrod slova fór. Melodickou promiskuitu napříč žánry a světadíly sleduje nanejvýš poučeně skladatel K. B. Jirák, dovede vysvětlit i hlaholící Andulko šafářova albánskou vojenskou muzikou na římském Kvirinálu, Josef Konvička poukazuje na melodie Verdiho, Donizettiho či Offenbacha v našich písních, Bedřich Václavek na odkaz Goethova Werthera v kramářské – Těš se, stíne, máčej slze… Stopy promiskuity impulsů, melodií, námětů dávají čtení nanejvýš zábavné.
Sympatická nostalgie čiší z portrétů F. L. Čelakovského, Františka Sušila, defilé osobností má velmi intimní ráz, Leoš Janáček vzdává hold Františku Bartošovi. Obdivem nešetří ani ti, kdo vzpomínají zpěváky, legendy – Jindřich Uher horňáckého Františka Buláně, jiný ševce Tomáše Boudu z Lomnice, etnograf Jaromír Gelnar Zuzanu Martykovou z Těšínska, Fanoš Hřebačka-Mikulecký je pojem známý do dneška.
Samostatnou kapitolu dává anketa Lidových novin roku 1940: Vaše nejmilejší písnička. Odpovídá široká škála respondentů, skladatelé, sběratelé, lékaři, spisovatelé, malíři, třeba paní Marie Baťová uvádí i nejmilejší písničku manžela Tomáše: Neumrem na slámě, umrem na poli…
Kniha oživuje stopy dějepisné, stopy emoční, dává poznatky, ke kterým bychom se běžně nepropracovali. Díky za vzdělanecký servis a ponaučení. Sto sedmdesát jedna článků je z pera sto šesti autorů, včetně Jana Skácela, Fráni Šrámka, Jana Evangelisty Purkyně, Popelky Biliánové, Karoliny Světlé, Jiřího Suchého, Bohuslava Martinů i třeba Vladimíra Merty, Jaroslava Hutky. Každý z autorů má stručný medailon. Edičně kvalitní servis včetně odkazů pramenných by místy snesl etymilogický výklad nářečních slov, i když je to požadavek patrně nad rámec poslání této záslužné knihy.