Déšť padá, déšť padá
z myšlenky je jen nálada
z nálady smutný déšť
a když už nepřátel není
člověk sám na sebe padá
(Vítězslav Nezval)
Leden
Leden je chudák. Přijde po svátcích,
kdy novoroční zvratky krášlí sníh.
(Chuť loňských sněhů…) Rozepnutý plášť
značí, že zimy bylo už až až,
a všichni pějí ódy na jaro.
Leden je chudák. Chodí s kytarou
jak slepý bluesman krajem sem a tam,
musí se vyhnout teplým hospodám
a nocleh hledá leda na ladech,
kde zvěř a mráz mu běhá po zádech.
Únor
Únor se ztratil, než jsem řekl švec.
Zbyl po něm zablácený koberec
a spousta dluhů, na které jsem sám.
Když zapomenu se a vzpomínám,
nemůžu dýchat. Čest, ta vzácná věc,
je pošlapána. Čert vem koberec.
Březen
Březnové idy. Knížka v poličce.
Babičce, dědečkovi po svíčce
a sobě bourbon, vísku na skále,
anebo sednout k dátá masale
a inhalovat. Březen nebolí,
nespíš-li na nabité pistoli.
Duben
Svlékání kůže. Kůže na buben.
V dubnu se smíříš se svým osudem,
přestaneš pít a začneš trochu žít.
Do Velikonoc od březnových id
pěstovals každou marnou naději –
teď už se zvolna sbíráš z kolejí
a užíváš si podvečerní déšť.
Píšeš a týden z bytu nevyjdeš;
teprve když si všimneš tenkých rýh
v plechové římse, smrt je oka mih –
Umřel mi kocour, cvičíš smutný tón,
zabil se skokem z okna na beton…
Ve snu si hraješ na střemhlavý let,
ta, co ti dělá peklo z života,
pokládá dlaň na svrasklý parapet,
sleduje listí, jak se mihotá
ve větru, který přivál starý žal…
Fajn, takže to byl duben. A co dál?
Květen
Je měsíc lásky, poezie též,
mně se však líbí Dylan, Cohen, Cash,
a tak se nesmím zváti básníkem.
Nebývám vídán s levným doutníkem
ni s levným vínem. Nechci, co ty chceš.
Je měsíc lásky, planých keců též.
Jdu k cíli jinou cestou nežli ty,
kladu svůj verš na ubrus politý
a snažím se v něm popsat jarní déšť
a věčný strach. Já nechci, co ty chceš.
Je měsíc pindů, snobských salonů,
Nezval je passé… Zavřen do tónů
líbám ji na rty, nepouštím ji dál.
Machar – a básník? A co Juliš, Král?
Ten získal diplom tu a ta zas tam,
já jsem jen bluesman, co už nadělám,
se sklony k písňovosti, levný rým
prý je mi vším, ten rým, bim bam bim bim.
V měsíci lásky každý má se rád.
Já recituji do tvých němých zad,
ty ale dávno publikuješ! Ach!
Jsi Básník s velkým B, jenž na vahách
věčnosti hravě převáží můj kýč.
Já klidně zrýmoval bych s kýčem klíč,
ty obnažuješ nejhlubší svůj cit.
Já žiju, ty chceš život pochopit
pro Poezii s velkým P. Toť UM!
Já přicházím při psaní o rozum,
nečekám pěknou známku od Lidstva,
nejsem pan X ni lesba mladistvá
a nemám třetí jméno, nedělám
v reklamce, fandím špatným kapelám,
Gambrinus je můj oblíbený čaj.
V měsíci lásky (klišé zažité)
toulám se se svým psaným bigbítem
od serveru k serveru: vydaj – nevydaj?
Karel Gott zpívá Mám rád Máchův Máj
a servery mlčí. Co už nadělám,
jsem odepsán. Bim bam bim bim bam bam.
Červen
Čarovný červen. Červi červení
z kuřecích kostí. Měsíc lží a zrad.
Jemně mě vezmi za kuřecí hnát
a vysvětli mi, co je umění
a co jen život. O čem nesmím psát,
kdy musí básník zmlknout, chce-li žít
uprostřed lidí. Veď mě za úsvit
bezhlesým ránem plným pustých hnízd
a vyprávěj mi, jak mám básně číst,
abych svým tónem příliš nezranil
ty, kterým chybí smysl, vkus a cíl.
Poraď mi, jak to všechno zrýmovat,
krásno a prázdno, červy, kost a hnát.
Červenec
Od července k srpnu vede zlatá nit.
Co s takovou ženskou, která se chce mstít?
Měsíc zvolna stoupá na zámeckou věž,
tma si lehá do střech. Jemně voní déšť.
Co s takovou ženskou, kterou sežral vztek?
V podloubí svou kávu polykám jak lék,
kol dvanácti ctností tančí zmoklý kos,
a to zbité torzo – to je Upřímnost.
V zahradách své mysli krokem pomalým
vzdaluji se známým, co mě neznali,
vzdaluji se právu v rukou nepravých…
Hořce bijí zvony. Prší do kávy.
Srpen
Srpnové noci… Nonstop u trati,
co dneska slíbíš, zítra neplatí,
opilý šermíř, smutný funebrák,
srpnové noci… První ranní vlak
z cizího města; vrátit se – a kam?
Hlubiny dvorů jako hlavolam,
písničky o všem, co se nesmí stát,
poslední stovka. U poledních dát
utrácím život. U večerních káv
naivně líčím každému svůj stav
a lidi mlčí. Víc je někdy míň.
Pak s tebou trčím u dvou hnusných vín
v nonstopu v noci v srpnu u trati.
Nikdy mi nedáš. Vždycky zaplatím.
Září
V září má duše vždycky zaplesá:
s přehledem hraju durcha bez esa
a mám rád lidi (tedy některé).
Půlnoc jde nahá s černým panterem
a já ji vítám. Jsem i nejsem sám,
když do ní vnikám, vnikám do nikam.
S přehledem hraju betla bez sedmy,
není mi špatně, když se rozední,
nemyslím na jed ani na provaz…
V září mám svátek. Blíží se můj čas.
Říjen
Říjnové barvy v mlze rozpité…
Toulám se se svým psaným bigbítem
po zvadlém lese, říčka klikatá
vede mě holým houštím do bláta
a dál už nic. Jsem na konci všech cest.
Přišel jsem o strach, ego, o bolest,
ve snech, jimž ze zásady nevěříš,
zřím do menhiru zatlučený kříž
a dech se mění na ledovou tříšť
v soumraku dne u keltských pohřebišť.
Listopad
Některých věcí neumím se vzdát:
rok co rok čekám na svůj listopad
a vždy jsem smutný, když ho za límec
chytí a na mráz hodí prosinec.
Některých věcí není proč se vzdát;
listopad měl by tu být napořád.
Pohanský obzor s draky, tichý hrom,
tichý hrom z hor a tříbarevný strom.
Některých věcí musel jsem se vzdát:
když jsem šel na svět, končil listopad.
Své lásky vídám v blátě spadané
a pohřbívané černým havranem.
Některé věci… Tisíc věcí snad
ztratil jsem. Číslo. Možnost zavolat.
Po noci na dně když jsem hlavu zdvih’,
venku už místo listí padal sníh.
Prosinec
Prosil jsem marně; zas je prosinec,
ta rozmaťchaná šedobílá věc,
šlápoty psů a půloblouky kol,
z kavárny voní horký alkohol
a v podloubí se vpiješ do zraku
toho, jenž nedočkal se zázraku.
Vidíš ty ruce? Hřejí cizí tvář,
žebrají naučeným grifem – dáš?
V jedné se zvonek strachy zadusí,
druhá zas trhá vločku na kusy,
Staromák jásá, Malá Strana spí,
krok černé kočky drtí stopy psí.
Prosíme marně; prosinec a šlus.
Na Štědrý večer mlčí autobus,
zoufalci s dárky, kterých není dost,
z tramvaje pozorují minulost
a připadá jim, že jsou všemu blíž,
sobě i druhým – smrti přespříliš.