Když po Zemi kráčeli obři
– Příběh Led Zeppelin
Mick Wall
Překlad Michal Bystrov
Ševčík 2011
Čtyřicet let poté, co se Led Zeppelin poprvé sešli ve špinavém sklepě v Čínské čtvrti, spatřila světlo světa jejich definitivní biografie. Poslední legenda hudby let šedesátých a první legenda následující dekády vyrostla na nepříliš pevných základech skupiny Yardbirds, záhy se však stala jednou z nejúspěšnějších rockových formací všech dob. Mick Wall, uznávaný odborník na rockovou muziku a letitý spolupracovník Roberta Planta i Jimmyho Page, vypráví s nekompromisní otevřeností celý příběh kapely, která přepsala pravidla rockerského chování a také za to zaplatila – tragédií, drogovou závislostí, smrtí.
V knize KDYŽ PO ZEMI KRÁČELI OBŘI se poprvé dozvídáme podrobnosti o Pageově dlouhotrvajícím zájmu o okultismus. Nahlížíme za oponu a odhalujeme pravdu o hlasitě propagovaném, ale i přeceňovaném comebacku v londýnské O2 Areně. Sledujeme Pageovu neustálou snahu o návrat, který mu jeho bývalý chráněnec a nyní odpůrce Robert Plant nechce dopřát. V sérii imaginárních flashbacků pak Wall rekapituluje konkrétní osudy všech pěti osobností, jejichž sen o Led Zeppelin předčil veškerá očekávání a přerostl je samé: Page, Planta, Johna Paula Jonese, Johna Bonhama a jejich nechvalně proslulého manažera Petera Granta.
Nejcennější na knize je ovšem to, že nabízí zasvěcený pohled zevnitř. Její autor zná Jimmyho Page od roku 1988. Při psaní vycházel z podrobného studia materiálu, vlastních rozhovorů – jak se členy skupiny, tak s lidmi kolem nich – a především ze svých bohatých zkušeností hudebního novináře, který se dobré tři desítky let pohybuje v blízkosti těch největších hvězd.
Antonín Kocábek, Týden, 19. prosince 2011
Příběhy ikon světového rocku se dostávají k jejich českým fanouškům až s křížkem po funuse, a ti jsou přesto obvykle rádi. U poprvé česky vydané biografie věrozvěstů hard rocku Led Zeppelin tomu nejspíš nebude jinak.
I ta nejslavnější a v zahraničí napříč generacemi všeobecně známá jména rockové historie byla místním posluchačům léta z ideologických důvodů odepírána. Snad i pro to dodnes u nás mají silnou základnu příznivců i v případech, kdy už jen dožívají na zbytcích své zašlé a dávno vyčpělé slávy. To ovšem není případ Led Zeppelin, kvarteta, jehož název inspiroval výrok, že jeho hudba je „těžká jako olověná vzducholoď“. Tedy kapely, která je nejen spolu s Deep Purple a Black Sabbath považována za vrchol hard rocku, který masivně ovládl hudební scénu v první polovině sedmdesátých let, ale která dodnes znamená jeden ze základních kamenů rockové historie vůbec. Není proto divu, že jeho příběh, nazvaný poměrně nabubřele Když po zemi kráčeli obři, který nyní vychází poprvé česky tři roky po originálním vydáníčtyři desítky let poté, kdy jeho hlavní protagonisté zažívali největší slávu.
Na rozdíl od řady jiných hudebních biografií se příběh kapely, které k zapsání se do hudební historie stačilo pouhé desetiletí, poměrně zásadně liší autorským přístupem. Mick Wall, renomovaný britský novinář, je takříkajíc „ze staré školy“. A zatímco autor nedávno též poprvé česky vydané biografie Toma Waitse se čtenářům téměř omlouvá, že jde o bigrafii neautorizovanou, Mick Wall tuto skutečnost u své knihy už v úvodu označuje za výhodu, která mu umožňuje „objektivní pohled bez tlaků zvenčí“. Tak jako všichni, kteří vyrostli a žili v době, kdy rocková hudba zažívala svou největší slávu, přistupuje k zachyceným událostem z pozice serióznosti a množstvím údajů čtenáře okázale zavaluje. Výsledkem je pečlivé líčení i zcela podružných detailů, velké množství dějových odboček a úvah v duchu „co by kdyby“, díky čemu kniha z počátku jen těžko čtenáře vtahuje. Dostatečně výmluvná je skutečnost, že jen pouhému založení kapely a okolnostem s tím spojeným, tedy úplnému začátku všeho, věnoval autor celých padesát stránek.
Pak se ale vše zlomí a příběh graduje celou řadou neobvyklých a akčních momentů, kterými se často liší od historie jiných hudebních hvězd. Čtenář se tak dozví, že Led Zeppelin kupříkladu na scénu vpluli zcela promyšleně a naplánovaně pod taktovkou kytaristy Jimmyho Page, který navíc rozhodně nebyl žádným začátečníkem a měl už v té době za sebou úspěšnou dráhu studiového hráče, která mu vydělala na vlastní dům. Kapela tak nevznikla z nějakého nadšenectví, a ačkoliv všem zúčastněným bylo jen málo přes dvacet let, provázely její založení debaty o výši honorářů a ještě dříve než Page oslovil zbývající tři budoucí členy – zpěváka Roberta Planta, baskytaristu a klávesistu Johna Paula Jonese a bubeníka Johna Bonhama, měla už kapela svého manažera Petra Granta. Postupně vše pokračuje otevřeným líčením bohatýrského života rockerů, až po tragické úmrtí bubeníka Johna Bonhama v roce 1980, po kterém se skupina rozešla. A nechybí ani jednorázový koncertní návrat v roce 2007. Mick Wall se nevyhýbá vtipným historkám, se kterými podobné knihy často stojí a padají, ale díky detailistickému přístupu má i spousty zajímavých postřehů. Navíc netrpí falešným obdivem, takže dojde například i na věcné vypočítávání, jaké konkrétní písně už od počátku autorsky Jimmy Page vykrádal. Jediné protivné jsou na knize celé pasáže formulované jako citace, ačkoli autor hned v úvodu přiznal, že se jedná jen o jeho vlastní představu toho, co si hrdinové knihy mysleli, kterou opíral o studium dostupných materiálů. Zároveň ale má dar přesně analyzovat, v čem se kapela lišila od jiných a co ji ve velké konkurenci na konci šedesátých let právem vyneslo na výsluní popularity. Spolu s řadou i nepříliš známých fakt jde tak o knihu, která nejen potěší letité příznivce legendární kapely, ale jistě nadchne i mladé pátrače v rockové historii.
Ondřej Konrád, Crossroads, 17. ledna 2012
Sedm publikací týkajících se jediné kapely si v uplynulých třech letech troufli nakladatelé vrhnout na domácí trh. Panečku, to snad předčí pouze „zlatá trojka“ českých pultů Hitler – Baarová – Goebbels! Přičemž o knihy především ´na koukanou´ jde jen dvou případech. Spousta fotek je i ve Všechno o Led Zeppelin (Slovart, 2009), ale doplňuje je výtečný výběr dobových článků a rozhovorů. A zbývající čtyři tituly jsou už čisté biografické čtení, včetně všeobecně ceněného Kladiva bohů Stephena Davise (BB/art, 2008), zdánlivě vyčerpávající zprávy o historii zářivého i skandálního bandu. Před Vánoci se zjevivší brilantní překlad Michala Bystrova teprve tři roky starého tlustospisu (bez poznámek a rejstříku má 350 stran) Brita Micka Walla Když po Zemi kráčeli obři (When Giants Walked The Earth) ovšem překvapivě slavné Kladivo bohů v lecčem překonává.
Především v pátrání po nejhlubších a nejširších hudebních kořenech členů skupiny, i ve snaze o co nejživější postižení jejich naturelu a zázemí. Což se týká také ´pátého Zeppelína´, veledůležitého manažera Petera Granta. Autor k plastické introspekci i retrospekci dochází kursivou vysázenými vsuvkami jakýchsi pomyslných vnitřních monologů, které jsou ovšem vedeny ve druhé osobě („Jste Jimmy Page. Je léto 1968…“). Ty chronologický tok vyprávění významně ozvláštňují a umožňují autorovi elegantní skoky v čase a všelijaké odbočky, včetně zachycení atmosféry podhoubí londýnské hudební scény půle let šedesátých, jíž Jimmy Page a John Paul Jones spoluvytvářeli coby anonymní, ale o to vyhledávanější studioví hráči a aranžéři. A sbírající neocenitelné zkušenosti ještě dávno před vznikem kapely. Wall tuto svou poměrně originální metodu na celé ploše sice mírně nadužívá, snad okouzlen její účinností. Ale jde o vděčný prvek, určující knize svěže proměnlivý rytmus. A koho skutečně zajímá, z čeho všeho vyvěrala ve své době převratná a jak se dávno ukázala i nadčasová muzika Led Zeppelin, ten Wallovu důkladnou práci, vycházející ze sběru rozsáhlého materiálu, musí po právu ocenit. V tom je také její největší přínos.
Jinak se ovšem samozřejmě ani Wall nemůže vyhnout notoricky známému popisu vpádu okamžitě do vysokých otáček rozjetého bandu, doma skoro neznámého a poměrně dlouho podceňovaného, na americkou půdu. Kde si Led Zeppelin vysloužili v rekordním čase obrovské jméno. Díky Grantově takřka vizionářské strategii, jím sjednanému fantastickému kontraktu s firmou Atlantic, které dokázal doslova prodat zajíce v pytli, kvůli jeho důslednosti, tvrdosti při vyjednávání s pořadateli – podle Walla byl Grant široko daleko jediný manažer, který se nenechal okrást ani o cent a běžně dobýval 90 procent z tržeb koncertů i když často s použitím gangsterských manýr.
A v mapování divokých událostí na prvých US turné, během nichž kapela získala pověst, že „ženské snídá a kosti hází oknem“, nezbývá rovněž ani Micku Wallovi než vycházet z týchž zdrojů, jako jeho předchůdci. Tedy z toho, co kdysi uniklo na veřejnost prostřednictvím pár uřeknutí se, a z čeho se stala poněkud nevábná a omílaná legenda. A po těch letech mu k tomu už nikdo nic pikantnějšího nepoví. Tři žijící muzikanti (Johna Bonhama ani Granta během praxe hudebního novináře a rozhlasáka Wall potkat nestihl) pak byli ochotní hovořit toliko o své hudbě, její genezi, vystoupeních a nahráváních. Případně o tom, proč podle nich bájná vzducholoď začala v jistém okamžiku ztrácet výšku, v čemž udělaly své nesporně drogy, alkohol a velehvězdnost, a po Bonhamově smrti se už znovu nevznesla. Ačkoliv kapelník Jimmy Page, jehož zásadní producentskou roli Wall správně pochopil a názorně dokládá, o to později velmi stál. Zatímco úspěšnou sólovou kariéru nastartovavší zpěvák Robert Plant vůbec. Což je dnes ovšem také mnohem podstatnější, než dávné bakchnálie a chování Grantovy grázlovské tlupy bedňáků a bodyguardů.
Autora ovšem enormně zajímala také Pageova posedlost okultismem s fixací na ponurou postavu ´čaroděje´ Aleistera Crowleyho. Wall například spekuluje, zda není kytarista rytířem Crowleyem založeného tajného řádu Ordo Templi Orientis. Okultismu, nebo chcete-li jisté variantě satanismu, je v knize věnován značný prostor a dotčený Page kvůli tomu dokonce Walla žaloval. Pravda, s muzikou to také nesouvisí. Pokud nebudeme chtít ovšem uvěřit, že ona neuvěřitelná energie, jíž Led Zeppelin sálali, a která se podle veškerých svědectví projevila už na první zkoušce čtveřice tak, že z toho byla sama vykulená, nepocházela skutečně od temných sil, s nimiž vůdce smečky snad nějakým způsobem obcoval.
Materialisticky založený čtenář se nad tím jistě ušklíbne. Ale když si pak pustí, co za sebou Led Zeppelin nechali na deskách, anebo se podívá na video záznam koncertu v Royal Albert Hall z roku 1970, kdy se jejich ´hudební poetika´ teprve formovala, ale oni už působili jako nejlítější a neuvěřitelně kompaktní smršť, možná se pro jistotu pokřižuje. Aby si to hned mohl sjet znova.
Ivan Ivanov, Rock & Pop, 1. prosince 2012
Tato rozsáhlá publikace mi vyvrátila představu, že po přečtení zcela zásadních knih Kladivo bohů a Schody do nebe, kterou napsal tour manažer kapely Richard Cole, není nutno o Led Zeppelin číst další věci. Že vše bylo již řečeno. Omyl. Vyvrací ho Mick Wall, který byl šéfredaktorem časopisu Classic Rock a psal dlouhá léta do Mojo a Music Week. Čili velice zkušený odborník, který s kapelou strávil nějaký čas, ale hlavně: člověk, který dokonale zná zákulisí hudebního průmyslu a způsob uvažování rockových hvězd. To mu právě umožnilo přinést zcela nová fakta, ta již dobře známá komentovat z jiného úhlu a zasadit do jiného kontextu s jednou jedinou devizou: objektivitou. Kniha je velkým přínosem k dané problematice, neboť autor toho ví opravdu hodně. Okultismus a Jimmy Page? Jasná věc, stokrát propraná, ale kdo další z rockových velikánů v tom také jede a rozumí si s Jimmym? To je jen jeden z řady příkladů, který mě teď zrovna napadl. Celý text by určitě nebyl tak čtivý a po odborné stránce tak dobře ošetřený, nebýt zdařilého překladu Michala Bystrova. Nelze než vřele doporučit.