Básničky pro Aničku a Honzíka (2013)
Říká se jim hodiny, protože se s nimi nakonec hodí.
(Lewis Carroll)
ahoj, moje děti
rostete jak z vody
napsal jsem vám knížku
všechen cit jsem do ní vhodil
protřepal a nemíchal
čtěte si z ní
nebo se s ní
uzavřete do ticha
nemyslím si, že to umím
sdělovat vám rozumy
dokonce si
u všech čertů
myslím, že to neumím
úplně mi stačí
když nebudu k pláči
Honzí, Ani
vaše smání
vyvede mě z oškliva
až se na mě znenadání
někdo křivě podívá
Nech ten mech
nech ten mech
a pusť to klestí
vrať tu nať
co svíráš v pěsti
plav z těch trav
no ty v tom stanu!
zlom ten strom
a dám ti ránu
odhoď plod
a nech ho hmyzu
nelízej
tu vzácnou hlízu
chci zpět květ
a chci i kořen
jinak bude
tábor zbořen
kdes šloh hloh
co držíš v hrsti?
dej ten prst
z té kypré prsti
syp z těch lip
a netřes bezem
řekni „řeka“
neřvi s jezem
kam kladeš tu
velkou kládu?
hádej, kolik
je tu hadů
nech ten mech
a pusť to listí
než to les
a louka zjistí
já jsem malý
mysliveček
šup z těch hub
a pryč z té kleče
zmiz z těch hnízd
a alou z doupat
skliď tu síť
v níž chtěl ses houpat
drn je srn
a šišky lišky
plch se vrh
na pampelišky
vlk skrz smrky
zuby cení
vzduch je much
a mšic nic není
suk je kukly
snítka skřítka
bůh ví, čí je
tahle kytka
já mám mámu
máma klíště
ty ho budeš
mít až příště
smrž je plže
mlok má potok
stvol má čolek
proč? no proto!
les je všeho
co je živé
nech ten mech
a jen se dívej
Barevná říkanka
když si večer slunce řekne: dost!
není vidět ani vlastní nos
když však ze tmy vyjde měsíček
schválně! kolik vidíš barviček?
bílý talíř visí na nebi
za hvězdičku jako za hřebík
zdola na něj vyje hnědý pes
noc je černá jako černý bez
jakou barvu má ta hvězdička?
žlutou jako žloutek z vajíčka!
žlutou jako tisíc dalších hvězd
přitlučených nad zelený les
kde se měsíc přes den schovává?
přece v řece, mámo zvědavá!
v řece, do které s tím měsícem
slétlo nebe modré jako len
bílý talíř, žloutek, modrý len…
myslím, že nás čeká pestrý sen!
ráno uvidíme červánky
a to bude konec říkanky
Býk
arénou zní: toro! toro!
toreadora teď skoro
nabral ten skot na rohy
nevěřili byste ani
co se děje před svítáním
vprostřed tmavé oblohy
asi ve čtvrt na tři ráno
nahrnou se hlavní branou
všechna hvězdná znamení
do měsíční arény
napětím si koušou nehty
když býkovi lechty lechty
toreador dělá
býk bezmocně bučí smíchem
když tu zazní náhlým tichem:
pustil duši z těla!
obecenstvo vzorně smekne
a potom se rozplyne
jak by ne!
žádná kalamita
svítá…
Ještě se mi nechce spát
ještě se mi nechce spát
ještě budu lelkovat
nožičkama zakopu
budu koukat do stropu
ještě se mi nechce spát
hodlám to tu studovat
očima i ušima
všechno mě tu zajímá
ještě se mi nechce spát
musím přece vzpomínat
co jsem dneska zažila
(a taky bych se napila)
ještě se mi nechce spát
a navíc mě přepad hlad
takže, jestli máte čas
nakrmte mě, prosím vás
ještě se mi nechce spát
budem si na něco hrát
na plivání dudlíku
pustíme si muziku
ještě se mi nechce spát
nesnažte se nevnímat!
maminko, vzbuď tatínka
řekni mu, ať nespinká!
ještě se mi nechce spát
za hodinu, za dvě snad
vtipně střídám smích a brek
je to prima večírek
ještě se mi nechce spát
táto, táto, máš mě rád?
mámo, mámo, koukni sem!
haló, vy dva, tady jsem!
Svůj
byl jeden člověk
co byl vždycky svůj
být svůj je fuška
to si pamatuj
neříkal to, co ostatní
nesnědl to, co jiní sní
pil jenom, když měl náladu
a když měl chuť být o hladu
no tak byl o hladu
byl svůj
lid řekl: ách!
on řekl: fuj!
mluvil a mlčel
jen když chtěl
a když mu řekli: stůj!
tak šel
byl prostě svůj
a tak byl sám
jenomže
to ti povídám
neházel marně na zeď hrách
ten prapodivně zvláštní brach
on totiž dobře věděl, že
ten, kdo si nelže, neselže
a i když selže
(já to znám)
být svůj je lepší
než mít strach
Inkognito
slonům jednou přišlo líto
že nemůžou inkognito
vyrazit si mezi lidi
že je každý z dálky vidí
dumali, jak navléci to
aby mohli inkognito
podívat se, jak to žije
mimo sloní kolonie
první slon se potichoučku
přidal k hloučku tučných kloučků
co se zdejchli z tělocviku
první slon měl tedy kliku
druhý slon měl méně štěstí
odhalen byl na náměstí
policista zpovídal ho
proč mu čouhá chobot z kalhot
třetí slon šel jako robot
chobot radši schoval do bot
všechno zvlád, jen neměl zaklít
když mu v metru mákli na kly
čtvrtý slon byl obezřetný
stál a čekal, až se setmí
všecičko šlo podle plánu
než se prošel v porcelánu
pátý slon už předem tušil
že ho zradí jeho uši
v Libni si stoup do průvanu
odletěl na Malou Stranu
šestý slon se z města pomát
sedmý radši zůstal doma
tak to chodí, je mi líto
když chce slon být inkognito
Brabenec
brabenec
je divná věc
když může, tak kouše
a myslím, že kdyby moh
zřejmě by ten neznaboh
ublížil i mouše
nicméně je pracovitý
to bys měl být i ty
I TY!
měl bys dělat úkoly
a ne koukat na brabence
jak zalejzá do bot Lence
což ji brzy zabolí
Lenka bude míti bebí
a když bude zapotřebí
aby nešla do školy
napíšou jí omluvenku
nenapodobuj však Lenku!
co ty víš, co za brabence
poleze ti v podkolence
na co sahal a co žral
než tě, syčák, pokousal?
proto místo hraní venku
jdi se šprtat na písemku
a nehoň hmyz po poli
Balada o Aničce
Anička je děvče velmi zvídavé
nebojím se říct, že přímo senzitivní
kachnička když ve vaně jí neplave
nebo když ji ze sna vzbudí kýsi plivník
pro ostřejší slovo nejde daleko
kouká na mě přísně jako prokurátor
trucuje a dělá, že je naměkko
nebo spustí kravál – a to stojí za to
nepřál bych vám zažít její náladu
celý svět když na ni dělá dlouhé nosy
to pak na mě houkne: di prýč! a já jdu
přece když mě nechce, nebudu ji prosit
vždycky se jí snažím ve všem vyhovět
jenomže, to víte, člověk zapomene
to mi potom do žákajdy píše pět
když chci za klukama, chladně řekne: ne ne!
sedím ve své noře a mám zaracha
jiným tátům právě začal večerníček
já tu pykám za to, co jsem napáchal
Anička mě zamkla (jak to, že má klíče?)
přesto pevně doufám, že ji obměkčím
do té chytré hlavy nasadím jí brouka
jako táta možná nejsem nejlepčí
zato ale umím hrozně smutně koukat…
365. básnička o skřítkovi
ač se mi to stává zřídka
viděla jsem ve snu skřítka
mával čepičkou
skákal, juchal, tančil, tleskal
tak, jak hrála gramodeska
čili elpíčko
hle, co zmůže trocha jazzu!
přece za ním nepolezu
někam do mechu
ledva slyšel těch pár tónů
přiběhl ke gramofonu
dělat neplechu
ne, že bych se skřítků bála
přece jen jsem ale malá
málem jako on
a tak jsem se chvilku pásla
očima a pak jsem zhasla
sen i gramofon
Moc nemocný kluk
co se děje, Honzíku?
děláš grimasy
jako bys měl koliku
co je?
CO ASI!
zaprvé mě bolí nos
od rýmy a od viróz
pak mě bolí tenhle prst
co jsem nosem strkal skrz
taky jsem si strhnul strup
z bonbonů mě bolí zub
a mám depku, ne-li blues
k tomu přičti hex’n’šus
skoliózu, akné, vřed
dětskou nemoc číslo pět
bolí mě má levá pata
na kterou mi šlápl táta
už jsem samá modřina
a zase mě začíná
bolet v krku – asi chřipka
ve sklípku mě kousl sklípkan
pak jsem potkal potkana
kousal mě až do rána
Anička mě taky hryzla
bílá stránka do mě řízla
pak mě lapla mucholapka
potom na mě kápla kapka
a tam dole – nesahat
tam mě uštkl hrozný had
no, on to byl nejspíš slepýš
ale to tam radši nepiš
beztak se mi ségra směje
dělá na mě obličeje
tuhle mámě říkala
že mě uštkla žížala
Copak Honza prováděl
podívejte na Honzíčka
klíží se mu obě víčka
celej den si s něčím hrál
byl pan doktor, byl pan král
závodník i kouzelník
a potom si z koupelny
udělal malinkej bazén
tak, že vodu vylil na zem
zvířátka se přidala
a Anička hlídala
jestli nejde máma s tátou
jináč se už celkem vzato
nic zvláštního nestalo
teda, vlastně…
aha, jasně!
něco tady lítalo
jako by to píchla vosa
ňáká postavička bosá
nohatá a nahatá
s chodidlama od bláta
to byl ale nejspíš přelud
a já viděl starou belu
potom taky někdo (kdo? ty?)
svázal k sobě všechny boty
zašmodrchal tkaničky
ňáký kotě maličký…
potom hledal něco k snědku
pak zazvonil na sousedku
pak se rozhod, že chce pít
od tý doby celej byt
je tak trochu ulepenej
to všechno to naše štěně
ten náš blonďák darebák
tatí, a co bylo pak?
dál to, Áňo, byla psina
teď už ale pozhasínám
Honza ti to poví sám
ano, táto
ruku na to!
ale až se vyspinkám…
Hupky dupky
podívejte na Honzíčka
klíží se mu obě víčka
ale nespinká
hupky dupky
z jabka šlupky
ale nespinká
vystrčí nos zpod peřiny
ručičkama loví stíny
myška malinká
hupky dupky
z jabka šlupky
myška malinká
víš, co, táto, v duchu vidím?
velkou loď, v ní plno lidí
a tak přemítám
hupky dupky
z jabka šlupky
a tak přemítám
viď, že ve snu nemůžeme
ztratit cestu? táto, že ne!
ty jsi kapitán!
hupky dupky
z jabka šlupky
ty jsi kapitán
nezabloudíš, kluku zlatej
jenom trochu pohoupá tě
širej oceán
hupky dupky
z jabka šlupky
širej oceán
kapitán ví, co si počít
ráno, než si protřeš oči
doveze tě k nám
hupky dupky
z jabka šlupky
doveze tě k nám
Přemýšlení
když se dívám
na Honzíka
jak si hraje
tak si říkám
že se poved
klučina
a když potom
čučím na
Aničku
tu rozumbradu
říkám si
že nemá vadu
zato táta
ten má vad
chyby by moh
prodávat
jednou mu z těch
omylů
postavíme
mohylu
pokaždé
když něco zmotá
řekne:
jéje, další bota!
i když není
(divná věc)
botanik
a není švec
Maluju, maluju
maluju, maluju
pohádkou do oušek
všechno, co nemám
a chtěl bych vám dát
prstýnky z duhy
a pejska, co nekouše
klid, který nedá se
namalovat
jak rajská zahrada
jenomže bez hada
vypadá svět, co bych
vám dvěma přál
rostou v něm borůvky
cinkají podkůvky
hříbátek s hřívou
jak hedvábný šál
maluju, maluju
pohádkou do oušek
zemi, kde řeky smí
do kopce téct
je v ní pták Ohnivák
mluvící papoušek
méďa i stříbrný
jednorožec
žije tu Bajaja
Šrutův šnek Čilišnek
Mikeš a Mickey Mouse
i Pat a Mat
je tu ten kocourek
kocourek samý flek
co vůbec neškrábe
a chce si hrát
maluju, maluju
jak vítr do vlásků
všechno, co nemám
a chtěl bych vám dát
babičku, tátu
a nedělní procházku
klid, který neumím
namalovat
ospalá očička
zamkněte na klíček
obrázek voní
a dýchá a v něm
princezna Anička
kralevic Honzíček
spolu jdou za dalším
barevným snem